Válka skončila. Tento hrůzný konflikt sebou odnesl krom obludného množství lidských životů i sílu Evropy, která jí zpočátku scházela pro opětovné rovnocenné zapojení do dění ve světě. Nejen Německá města ležela v troskách, většina průmyslu byla v důsledku válečného vedení buď zničena, nebo zastaralá. Veškeré komunikace byly jen stěží uživatelné a obyvatelstvo bylo unaveno z dlouhé války. Jídla se nedostávalo, protože většina orné půdy a zásob byla znehodnocena. V tomto všeobecném obrazu zkázy jistý plukovník Toftoy jezdil po zničené Evropě a sháněl špičkové vědce v oboru raketového průmyslu, když se k němu donesla zpráva, že hlava německého raketového průmyslu, Wernher von Braun se dobrovolně vydal Američanům.

V. Nový svět

Směr Amerika

Toftoy byl absolvent West Pointu a velel raketové sekci výzbrojní služby americké armády a v Evropě mu připadala funkce šéfa vědecko-technické rozvědky, sídlící v Paříži. Po zjištění, že se von Braun se svými nejbližšími spolupracovníky vydal Američanům, rychle se rozjel do Německa. Při jeho jízdě za von Braunem ho zastihla zpráva, že tito lidé schovali mnoho dílů raket V2 a jejich technickou dokumentaci ve starých dolech, které měly už za pár dní spadat do uzavřené Sovětské zóny. Urychleně proto zorganizoval tajnou výpravu a jen tak tak stačili vojenští zřízenci odvést většinu z ukrytého nákladu do americké zóny. Lodě Liberty pak dovezly tento materiál do Spojených států.

Toftoy a jeho tým převzali von Brauna a těch pár desítek dobrovolně zajatých nejbližších von Braunových spolupracovníků a začali je vyslýchat. Už po několika výsleších, tvrdil později Toftoy, nám bylo jasné, že tito lidé budou ještě velkým přínosem. Toftoy s von Braunem prý vycházel skvěle, navzájem se respektovali a chovali se k sobě jako rovný k rovnému. Zřejmě i to bylo příčinou, proč začal Toftoy spolupracovat s von Braunem a snažil se mu vyhovět ve všem, co bylo v jeho silách.

Prvním velkým úkolem bylo sehnat všechny rozptýlené členy bývalého von Braunova týmu a dostat je k Američanům. Mnoho z nich bylo nyní v sovětské zóně, po jiných šla buďto britská, nebo francouzská výzvědná služba. Tito lidé se ukrývali na mnoha místech, někteří za stravu a nocleh pomáhali na statcích, jiní bojovali o poslední zásoby potravin u svých bývalých rodin. Většina z nich uvítala, když jim za příslib zajištění živobytí pro ně i jejich rodiny, navrhla Americká armáda spolupráci. Pro některé z bývalých raketových spolupracovníků museli Američané využít i špionážních metod a z uzavřených sovětských sektorů je dostat potají. Nebylo to nic zvláštního, podobné způsoby využívali Sověti také.

Konečná bilance byla taková, že Američané získali asi šest stovek bývalých inženýrů z Peenemünde, Sověti několik tisíc spolupracovníků. I když se zdá, že na tom byli Sověti lépe, ve výsledku získali Američané špičku projektu, vybírali dle doporučení von Brauna, jenž určoval, kdo za to skutečně stojí. Sověti šli po každém, kdo kdy pracoval v Peenemünde a jejich výběr byl dost hrubý. Navíc, Sověti mnohé v podstatě unášeli a proti jejich vůli přesunovali do SSSR, kde je pak nutili ke spolupráci. Zatímco Američané brali jen ty, kteří skutečně jet chtěli, a to byla většina. Do Spojených států však smělo vycestovat nanejvýš 100 lidí, Washington více nedovolil. Von Braun v hrubém výběru vybral přes čtyři sta lidí a po mnoha posudcích, dohadování a dlouhých rozhovorech se číslo podařilo ustálit na 127 lidech. Několik z nich odmítlo odjet z Německa, a proto nakonec do USA odcestovalo 118 nejlepších inženýrů a techniků z projektu V2.

Před tím, než se von Braun vypravil do USA, byl povolán do Velké Británie, kde si jej žádala armáda. Bylo to součástí dohod mezi USA a Británií a proto se v srpnu 1945 vypravil von Braun do Londýna, kde byl podroben výslechu ohledně technologie V2. Navzdory škodám, které von Braunovi rakety napáchaly v Londýně, s ním jednali velice slušně a ochotně. Na konci jeho pobytu nebyl z ničeho obviněn a poslán zpět do Německa. Součástí této dohody však bylo, že Británie chce pokusně odpálit tři rakety V2 do Severního moře. Sto techniků z bývalého Peenemündského týmu proto bez von Brauna odcestovalo do Británie a skutečně se jim z ukořistěných komponentů V2 podařilo sestavit tři letuschopné exempláře, pak byli ponecháni svým cestám.

Jako první, ještě na podzim roku 1945 odcestoval do Ameriky von Braun společně s Toftoyem. Letěli letadlem do Bostonu, kam docestovaly i ukořistěné komponenty V2. Pak von Brauna dostal na starost mladý zbrojní důstojník major Hamill, který se na dlouhou dobu stal dohlížejícím důstojníkem nad skupinou rakeťáků. Mimochodem, major Hamill byl zachráncem von Baunových rodičů, kteří se po dohodách po konci války ocitli v Polsku, tedy v zóně ovládané Sověty a přišli o všechny své statky a pozemky ve Slezsku. Major Hamill uspořádal záchrannou akci a potají vyvezl ze Sovětské zóny celou von Braunovo rodinu.

Před tím, než von Braun a asi osm dalších významných členů jeho týmu, jako první vyrazili na základnu Fort Bliss u el Passa, zastavili se v Pentagonu, kde byli po pět dní vyslýcháni. Následně vyrazili inkognito veřejnou dopravou do Texasu. Americká veřejnost tehdy nevěděla, že jsou von Braun a jeho tým na půdě USA, to se dozvěděli až v roce 1946. Do té doby byli vázání jedno letými smlouvami s tím, že Americká vláda je může poslat zpět do Německa po půl roce. Až po roce pobytu na základně byly jejich smlouvy prodlouženy. Základna Fort Bliss se stala na několik dalších let novým domovem pro 118 inženýrů a techniků z projektu V2. Velitelem této výzkumné základny se stal major Hamill, který se zodpovídal Toftoyovi. První úkoly, které skupinu čekaly, bylo, aby z přivezených součástí V2 sestavili funkční kusy a pokusili se o úspěšné odpaly. To byl během prvních let jejich hlavní pracovní plán.

První měsíce pobytu na Fort Bliss nebyly pro raketové vědce zrovna svobodné. Sami se nazývali Pirsoners of peace, tedy mírový zajatci, čímž naráželi na to, že nesměli být v kontaktu s místním obyvatelstvem, nesměli vycházet ze základny a směli se věnovat jen své práci. Rakeťáci si tak svůj volný čas zkracovali různě, například občasnými bitvami mezi kasárenskými domy. Wernher von Braun byl velitelem jednoho domu a vedl své svěřence do boje proti domu druhému. Bojovalo se požárními hadicemi a pytli s pískem. V těchto zvláštních dobách však von Braun nezapomínal připomínat jejich sen letů do vesmíru. Vlastně už při prvních dnech pobytu na Fort Bliss vznikl první plán trajektorie letu k Měsíci, díky němuž mohly v prvních dnech lépe využít svůj volný čas. Reálné plány na kosmické mise byly však v této době neuvěřitelně daleko.

Prvním úkolem skupiny inženýrů se tedy stalo vycvičit Američany, aby dokázali stavět V2 a dopalovat je. Vedle týmu 118 německých raketových inženýrů tak spolupracovalo 130 vědců z General electric. V květnu 1946 se uskutečnil první zkušební odpal rakety V2 na americké půdě. Byl neúspěšný. Von Braun to však s úsměvem přijal a okamžitě se zajímal o data naměřená během letu. Už v červnu se podařil první úspěšný start. Na vrcholu rakety byly přístroje na zkoumání horních vrstev atmosféry. Právě tento nápad měl jistý člen pozemního personálu RAF Arthur C. Clark, ještě před koncem války. Navrhoval, aby se zbylé V2 použily pro výzkum horních vrstev atmosféry a tak se stalo.

V těchto prvních letech působení inženýrů v USA bylo charakteristické, že nikdo nevěděl, co si s touto skupinou vlastně počít. Američané pro ně neměli žádné dlouhodobé plány. Měli jen naučit Američany stavět a ovládat V2, neměli pracovat na žádných nových projektech. Lety do vesmíru, o kterých Němci často mluvili, byly daleko za rovinou čiré fantazie a nikdo jim nevěnoval přílišnou pozornost.

V roce 1946 dostali Němci nové pětileté smlouvy, které jim jednak zaručily lepší platy, ale také zveřejnění jejich přítomnosti v USA a s tím i větší svobodu. Mohli se také více zapojit do amerického raketového výzkumu. V roce 1947 mohl von Braun poprvé veřejně vystoupit v elpaském Rotary clubu. Tehdy mluvil o tom, že V2 sice byly zbraně, ale že mají i široké využití v mírové době. Díval se do budoucnosti, vyprávěl o mohutných nosných raketách, satelitech, astronautech, orbitálních stanicích a letech na Měsíc. Za svůj výklad sklidil velký potlesk. V tom samém roce dostal povolení od armády, aby se vrátil do Německa, kde se chystal oženit. Vzal si svou mladou sestřenici Marii Louise von Quistorpovou. Pro Americkou veřejnost by to byl jistě nepřijatelný sňatek vzhledem k blízké příbuznosti, ale mezi starou evropskou šlechtou to nebylo nic neobvyklého, ani věkový rozdíl více jak patnácti let nebyl ničím výjimečným. Když se von Braun vracel do Států, přivezl si nejen novou nevěstu, ale také své rodiče.

V roce 1948 už mohl von Braun i jeho tým volněji cestovat po Texasu a po oznámení armádě i mimo něj. Von Braun se začal účastnit vědeckých konferencí a jeho první vědecká práce vydaná na americké půdě se zabývala vypouštěním satelitů. Jeho tým několikrát americké vládě navrhl vývoj větších a robustnějších raket, ale tyto návrhy byly smeteny ze stolu. Přesto se však technici rozhodli vyvíjet několik nových věcí, nad rámec práce na V2. Pracovali například na projektu náporového motoru, vylepšování raket Hermes, které se daly použít jako protiletadlové střely, nebo zkoušeli nasadit americkou raketu Wac Corporal na V2. Díky této sestavě se jim podařilo dosáhnout nových výškových rekordů. Takto upravená raketa doletěla do výšky 400 kilometrů a značně překročila hranice vesmíru. Díky těmto raketám se například podařilo pořídit první videozáznam z vyšších vrstev atmosféry, nebo mnohem později vynést první opici do vesmíru.

Mezi lety 1946 až 1951 se na základně Fort Bliss odpálilo na sedmdesát raket V2, třetina jich byla neúspěšných. Jeden z odpalů byl však velice zajímavý. Někdy po devatenácté hodině večer odstartovala V2 a přesně dle plánů zamířila vzhůru. Po strmém stoupání se měla stočit na sever a dál letět nad pouští, ale raketa se přesně dle obráceně namontovaných gyroskopů stočila na jih a zamířila si to do Mexika. Když dopadla na kraj místního hřbitova, podnikaví Mexičané okamžitě založili turistické stánky, kde prodávali náhodným turistům zaručené kusy střely. Když dorazil tým z Fort Bliss a všechny trosky od prodejců zajistil, zjistil, že jejich celková váha by vydala tak na tři V2.

Alabama

Situace v Evropě se v roce 1949 značně vyhrotila. Sovětský svaz otestoval svou první nukleární bombu a středem Evropy byla vztyčená železná opona – začala studená válka. Situace v Koreji také nebyla nejlepší a zdálo se, že svět už dlouho v míru žít nebude. Americká armáda proto značně přehodnotila svůj pohled na rakety. I přesto, že několik měsíců před tím nekompromisně odmítla žádost týmu ve Fort Bliss o stavbu větších raket, nově nařídila týmu vyvinout nové silné raketové nosiče jaderných hlavic.

Zároveň s tímto novým úkolem se ukázalo, že současná základna svojí kapacitou již nedostačuje a je nutné jí rozšířit. To bylo však odmítnuto a základna čím dál více podléhala přípravám na válku v Koreji. Majoru Hamillovi se však podařilo vyjednat novou lokaci a po počátečním odporu sloučit Huntsvillskou a Redstoneskou zbrojovku. Tým se začal připravovat na stěhování do Alabamy. S tímto přesunem však vyvstala i otázka občanství Němců. Americké zatím neměli a imigrační úřad jim odmítal uznat roky strávené v USA, protože zde byli jako speciální armádní zaměstnanci, pro tento úřad byli v podstatě ilegálními přistěhovalci. Při hledání řešení této situace navrhli úředníci, aby ještě jednou fyzicky překročili hranice. K Mexickým hranicím to měli blízko, a proto v nedalekém Mexickém příhraničním městečku přešli jeden most tam a nazpátek a mohli začít naplňovat pětileté migrační ultimátum pro přijetí amerického občanství.

Stěhování do Alabamy bylo pro německé inženýry velice vítané. Když se von Braun poprvé vrátil z prohlídky nové lokace, byl přímo nadšen, jak to tam vypadá, upozorňoval na to, že je to tam v podstatě jako v Německu, všude je zeleň a stromy. Mimoto měla nová základna i jiné výhody, rodiny i samotní vědci se konečně mohli ubytovat v lepších prostorách, než byly doposud užívané ubikace na základně Fort Bliss. Nová základna vznikla sloučením dvou zbrojovek a přijala jméno Redstonská výzbrojní základna. Rozkládala se na úctyhodné ploše devatenácti tisíc čtverečních akrů. Nejbližší město Hustenville se v té době potýkalo s velkou nezaměstnaností a pozvolným úbytkem obyvatelstva. Bylo to provinční zemědělské městečko s necelými patnácti tisíci obyvateli. Vzhled a relativní klid tohoto města se měl však razantně změnit. Obyvatelstvo města však zpočátku Němce nepřijalo příliš dobře. Někteří trpěli předsudky, jiní měli prostě jiné problémy a od Němců nečekali nic dobrého. Von Braun ve městě zpočátku pořádal veřejné přednášky o letech do vesmíru a místní obyvatelé ho vesměs považovali za neškodného blázna, který rád mluví o naprosto nepotřebných věcech. Pro místní byla nejdůležitější úroda bavlny, a když jim někdo začal vyprávět o raketoplánech, stavu beztíže, nebo letu na Měsíc, nepřicházeli těmto příběhům zrovna na chuť.

Když se však začalo pracovat na nové raketě Redstone, rozhodl se von Braun značně změnit vzdělání místních lidí. Podporoval investice do vzdělání, pořádal semináře o technických záležitostech a večerní kurzy. Podařilo se mu během několika let vyškolit techniky, kteří mohli týmu pomáhat se stavbou i návrhy raket. Hustenville samotný se začal hodně měnit, Němci se zapojovali do místních organizací, pomáhali se stavbou nových budov a udržovali kontakty s místními. Von Braun považoval za důležité, aby jeho lidé poznali místní politický systém a lidi, aby jim dokázali rozumět a využít je.

První zkušební odpal rakety Redstone proběhl v roce 1953 na mysu Canaveral, který von Braun často přirovnával k Peenemünde, kvůli jeho odlehlosti a přítomnosti jezer a moře. Raketa však doletěla jen do malé výšky a pak se zničehonic rozpadla. Přišlo se na to, že na vině byl lidský faktor, když jeden z techniků při dotahování některého ze spojů nechtěně zavadil o jiný přístroj, který tím poškodil. Technik se k tomu přiznal a von Braun ho odměnil šampaňským za upřímnost.

Vývoj rakety Redstone však nakonec dopadl dobře. V polovině padesátých let začala její sériová výroba, i když je nutné poznamenat, že raketa procházela mnoha modifikacemi a často si žádala vylepšení už stávajících do výzbroje zařazených střel, což často přidělávalo vrásky armádním velitelům. Přesto se však raketa stala velice spolehlivou a většina jejích startů dopadla dobře.

A jak to bylo na druhé straně železné opony? O tom se americké výzvědné služby velice dlouho přeli. Měli mnoho fotografií sovětských zkušebních raketových odpališť, ale nedokázali určit, na jaké úrovni jsou a zda jsou Sověti s vývojem úspěšní. Major Hamill jim doporučil, aby pozvali von Brauna, což bylo zpočátku razantně odmítáno kvůli jeho domnělé neprověřenosti. Nakonec si však experti nevěděli rady a von Brauna přizvali. Ten jim z několika fotografií popsal, jaké používá raketa palivo, kde skladují jednotlivé složky paliva, jak asi raketa vypadá a na jakém principu funguje. Už tehdy bylo von Braunovi jasné, že Sověti udělali pořádný krok kupředu a jejich rakety by mohly být velice nebezpečné. Doba vesmírného dobývání se značně přiblížila…

Článek na pokračování

Zdroje obrázků:
http://www.geschichteinchronologie.ch/atmosphaerenfahrt/11_Disney-Braun-d/1947ca-deutsche-raketentechniker-in-Fort-Bliss.jpg
http://worldatwar.eu/data/pictures/history/weapons/v22.jpg
http://4.bp.blogspot.com/-DOGsCeas0F4/UGQXKgB_aSI/AAAAAAAAXuI/m5fi5Y7Y8Sc/s400/Images%2BGathering%2BMomentum%2BVon%2BBraun%2B%25285%2529%2B-%2BKopie.jpg
http://extras.mnginteractive.com/live/media/site557/2011/0524/20110524_014245_0524.MLC.VON%20BRAUN~2_300.jpg
http://symonsez.files.wordpress.com/2010/09/redstone.jpg