Štítek ‘TORU’

Svět nad planetou (37. díl)

Emblém 16. expedice

V říjnu 1977 se odehrála v rámci sovětského pilotovaného programu jedna událost, která měla dlouhé roky vliv na složení posádek kosmických lodí. Dvoučlenná posádka Sojuzu-25 měla na stanici Saljut 6 strávit tři měsíce a ustavit tak rekord v délce pobytu ve vesmíru. Posádku tehdy tvořili Vladimir Kovaljonok a Valerij Rjumin, oba nováčci. Jenže přes veškeré úsilí se jim nepodařilo Sojuz se stanicí spojit. Důvodů bylo více, od ne zcela dostačujícího výcviku přes některé chyby v činnosti posádky, každopádně Sojuz-25 musel po pouhých dvou dnech ve vesmíru s nepořízenou zamířit domů. Jedním z výstupů následných rozborů bylo pravidlo, že u všech následujících letů bude na palubě kosmické lodi alespoň jeden veterán. Sojuz-25 tak byl na půl druhé dekády poslední lodí s posádkou složenou výlučně z nováčků. Ani Sojuz TM-19, jenž měl na Mir dopravit posádku pro expedici EO-16, neměl být výjimkou. V polovině roku 1993 byla zformována posádka ve složení Jurij Malenčenko a Talgat Musabajev. Protože ani jeden z nich neměl ještě „zářez na pažbě“, doplnil je velezkušený Gennadij Strekalov, který s nimi měl letět k Miru a vrátit se spolu s Afanasjevem a Usačovem po dvoutýdenním pobytu na palubě stanice. Ještě na počátku roku 1994, tedy zhruba šest měsíců před startem, figuroval tento tým v plánech pro daný rok. Jenže zakrátko bylo vše jinak. Vzápětí po startu Sojuzu TM-18 se začalo hovořit o tom, že pokud by Sojuz TM-19 byl dvoumístný a na místě třetího křesla by vezl náklad, mohl by se tím ušetřit jeden nákladní Progress. Navíc Strekalov se pomalu začal připravovat na extrémně důležitou mezinárodní expedici, která měla proběhnout v roce 1995 a „vyrušení“ v podobě přípravy a krátkého letu v létě 1994 by jej zbytečně zdržovalo od výcviku pro onen mezinárodní let. Strekalov byl tedy ještě v lednu z posádky Sojuzu TM-19 potichu stažen. Vypadalo to, že pravidlo o nováčcích se na začátku roku 1994 nenápadně vytratilo…

Svět nad planetou (30. díl)

Připojování lodi Progress

Spojování těles na orbitální dráze není rozhodně triviální záležitostí. Nebeská mechanika pracuje se zcela odlišnou logikou, než na jakou jsme zvyklí zde na Zemi. V Sovětském svazu se na navádění kosmických lodí pomocí radiotechnických prostředků specializoval institut NII-648, přejmenovaný v roce 1966 na Výzkumný institut přesných přístrojů. V jeho gesci vznikl systém Igla využívaný na Sojuzech prvních generací. V osmdesátých letech byl do provozu uveden nový systém Kurs, který je v různých variantách využíván dodnes. Kurs prostřednictvím radiolotelemetrie zajišťuje přesné navádění transportních lodí ke stanici tak, že lidský prvek nemusí do celého procesu vůbec zasahovat a plní pouze funkci hlídače a kontrolora. Jenže problémy nastanou v okamžiku, kdy Kurs z nějakého důvodu vypoví službu. V kosmonautice je dobrým zvykem všechny klíčové systémy zálohovat. Kurs, stejně jako jeho předchůdce Igla, ale nebyly redundantní. Pokud tento systém selhal na pilotované lodi, mohli se kosmonauti za jistých podmínek pokusit připojit svůj Sojuz ke stanici ručně. U nákladních nepilotovaných lodí to bylo horší. Pokud by u nich Kurs selhal, znamenalo by to konec – Progress by se ke stanici nepřipojil a veškerý jeho náklad by byl ztracen. Jak pozorní čtenáři vědí, už několikrát se v důsledku různých příčin tento scénář téměř naplnil. Celá věc nedávala mnohým spát, a tak se v roce 1985 začalo pracovat na záložním systému, který by umožňoval ruční ovládání Progressu z paluby stanice. O sedm let později, v roce 1992, bylo hotovo a kosmonauti měli k dispozici nový systém, jenž měl být v budoucnosti velkým přínosem, ale několikrát také zdrojem velmi vážných problémů…