Štítek ‘Swift’

Kosmické teleskopy sledovaly zdroj gravitačních vln

Internetovým éterem v těchto dnech rezonuje zpráva o již páté detekci gravitačních vln. Na tomto objevu je ale fascinující, že nešlo „jen“ o zachycení gravitační vlny, ale že se s pomocí několika teleskopů podařilo sledovat její zdroj – takzvanou kilonovu, která vznikla spojením dvou neutronových hvězd. Náš web se specializuje na kosmonautiku a proto se nebudeme pouštět do detailního rozboru události – místo toho Vám doporučíme článek na webu České televize. Rádi bychom ale přinesli fotky z výše zmíněných kosmických observatoří, které se na tomto historickém objevu podílely. Teleskopy Swift, Hubble, Spitzer, Fermi, Integral a Chandra totiž ve spolupráci s pozemními observatořemi poskytly možnost pozorovat tuto událost v různých částech spektra a tím umožnily složit komplexní obraz tohoto procesu.

Teleskop Swift zachytil Siding Spring na cestě k Marsu

Swift http://swift.gsfc.nasa.gov/

Koncem května se na kometu C/2013 A1 Siding Spring zaměřil detektor Swift. Ta proletí v druhé půli roku kolem planety Mars a dostává se proto stále častěji do hledáčku astronomů. Swift snímkoval v ultrafialové oblasti a pomohl astronomům prokázat k jak překotnému úniku vody z jádra dochází. Tím je možné zároveň lépe odhadnout její velikost.

“Siding Spring proniká hlouběji do naší sluneční soustavy poprvé, bude tedy hodně zajímavé sledovat, co s ní udělá zahřívání slunečním zářením”, vysvětluje astronom Dennis Bodewits z University of Maryland College Park (UMCP).”Tato pozorování jsou součástí dvouletého pozorovacího programu, což je dostatečně dlouhá doba na to, abychom mohli pozorovat spoustu zajímavých detailů.”

Pevné jádro komety obsahuje prvotní a nemetamorfovaný materiál ze kterého se tvořila naše sluneční soustava. jeho uvolňování z povrchu (sublimace) intenzivním slunečním zářením umožňuje vědcům stát se kosmickými archeology. Až se kometa přiblíží na vzdálenost 2,5 AU ke Slunci, její povrch se zahřeje natolik, že voda bude jedním z hlavních složek plynů, jenž se budou uvolňovat na různých místech povrchu s rozdílnou intenzitou.

První blízká supernova v éře kosmických teleskopů

K velkému nadšení astronomické i celé vědecké komunity po celém světě začalo před pár dny na obloze jedno z největších představení, jež nám okolní vesmír může přichystat. V relativně blízké galaxii Messier 82 se rozzářila supernova. Za posledních několik dní se jak amatérské, tak profesionální dalekohledy upírají směrem k Velké medvědici. Máme tím jednu výhodu: v našich zeměpisných šířkách jde o souhvězdí cirkumpolární neboli obtočníkové, které u nás je po celý rok nad obzorem a je dobře viditelné. Bohužel máme i jednu nevýhodu: současný stav počasí (tedy alespoň zde ve středních Čechách, ale jak se dále dočtete, nejen tady).

Občasný seriál novinek z bouřlivého života (nejen) kosmických detektorů

Pojďme se teď na chvilku přesunout do hlubšího vesmíru – na orbitální dráhy kosmických teleskopů, kterými mapujeme nejen současnost, ale především minulost našeho vesmíru. Nikdy v historii jsme se kvůli omezeným pozorovacím podmínkám z hloubi naší atmosféry nemohli podívat tak jasně a detailně na jevy, které se ve vesmíru odehrávají i nyní, ale ponejvíce se udály v dobách, kdy na Zemi ještě nebyl člověk. Nebo dokonce v těch časech, kdy jedinou živou formu na povrchu planety tvořil zapáchající buněčný povlak v místech, kde pradávná moře omývala první prakontinent, a který dnes nazýváme stromatolity. Nebo dokonce v době, kdy naše sluneční soustava neexistovala a místo ní se prostorem po orbitě uvnitř naší Galaxie řítil obrovský oblak prachu a plynu, který teprve za několik stovek milionů let dostal, zřejmě díky silné explozi supernovy někde v dočasném okolí, dostatečně silný impuls, aby se začal gravitačně smršťovat a položil tak základ našeho slunečního systému.