Štítek ‘STS-79’

Svět nad planetou (63. díl)

Blaha po příletu na KSC před startem STS-79

Když v pátek 9. srpna 1996 zazvonil v domě Johna Blahy v Houstonu telefon, John neměl důvod myslet si, že jde o něco neobvyklého. Ovšem zpráva, kterou ze sluchátka uslyšel, mu vyrazila dech. Velitel jeho posádky, Gennadij Manakov, byl z letu ze zdravotních důvodů stažen a s ním se „svezl“ i palubní inženýr Pavel Vinogradov. Jejich místa zaujali Valerij Korzun a Alexandr Kaleri ze záložní posádky a Blaha se nyní dozvídal, že svůj čtyřměsíční let na palubě ruské stanice Mir absolvuje právě s těmito dvěma kosmonauty. To nebylo dobré. Blaha s Manakovem a Vinogradovem během mnohaměsíčního výcviku vytvořil přátelský vztah a oba Rusy považoval za velmi příjemné, profesionální a schopné jedince, se kterými svou misi zvládne odlétat naprosto bez problémů. Nyní však bylo jako mávnutím kouzelného proutku vše jinak a pro Blahu to byla rozhodně změna k horšímu. Blaha s Korzunem během výcviku přicházel do styku jen letmo a během těchto kratičkých setkání na něj ruský velitel působil dojmem příjemného a společenského člověka s dobrým smyslem pro humor. Jediný případ, kdy měl Blaha s Korzunem více co do činění byly dva dny na počátku roku, kdy spolu trénovali přežití v zimních podmínkách. Tehdy se s Valerijem udála až zarážející proměna a z příjemného a uvolněného člověka se stal mikromanažer, který dokolečka vysvětloval věci, které byly zcela zjevné a nad vším chtěl mít osobní kontrolu. Blaha si s těžkým srdcem balil několik nezbytností pro let na východ. V pondělí měly odlétat posádky ke startu na Bajkonur a on měl být coby člen expedice EO-22 přítomen. Během tří dnů bude mít možnost strávit se svou novou posádkou několik hodin. Během nich se budou obě strany muset pokusit o navázání přátelských vztahů. Příště se uvidí až na oběžné dráze na počátku Blahova pobytu na Miru…

Svět nad planetou (62. díl)

Logo agentury CNES

Francouzi měli v rámci sovětského a posléze ruského pilotovaného kosmického programu svým způsobem výsadní postavení. V roce 1982 se stal prvním západoevropským občanem ve vesmíru Jean-Loup Chrétien. Ten samý Chrétien se o šest let později stal také prvním občanem jiné země než SSSR a USA, který vystoupil do volného prostoru. V rámci smlouvy s ruskou stranou z roku 1992 měli Francouzi zajištěna křesla v Sojuzech zhruba ve dvouletých intervalech – o takových podmínkách si jiné státy mohly nechat jen zdát. Na druhou stranu je pravdou, že tyto lety Francouzi museli velmi štědře platit. Pro Rusy byly lety cizích státních příslušníků a zahraničních experimentů stéblem, které drželo pilotovaný program nad vodou. Financování bylo v té době na tak katastrofální úrovni, že na provoz stanice bylo vyděleno jen asi 10 % potřebných prostředků, zbytek (tedy spíše drtivá většina) financí byla získávána právě díky letům zahraničních kosmonautů. Podle všeho byla situace tak zoufalá, že nebýt programu Shuttle-Mir, ESA a Francouzů, byl by Mir dávno zakonzervován a opuštěn, dost možná dokonce definitivně. V srpnu 1996 na stanici dorazil další finanční „záchranný kruh“ v osobě Claudie André-Deshays, kterou už pozorný čtenář zná. Její mise nesla název „Cassiopée“.