Štítek ‘Shuttle’

Svět nad planetou (65. díl)

Pšenice vypěstovaná na palubě Miru

Na začátku roku 1997 bylo stanici poměrně horko. Její dráha byla v té době totiž orientována tak, že téměř nevstupovala do zemského stínu. Jinak však život na palubě plynul relativně klidně. Nový rok oslavila posádka tím, že si mohla o hodinku přispat, nicméně to byl jediný ústupek pracovnímu plánu. Korzun a Kaleri se na začátku roku zabývali demontáží bloků systému Kurs z modulu Kristall (pro potřeby testování s raketoplány měl Kurs fungovat pouze v pasivním režimu). Sejmuté bloky měly putovat zpět na Zem a měly být použity v některém z příštích Progressů nebo Sojuzů. Po rozpadu SSSR se výrobní závod Chartron v Kyjevě ocitl na území samostatné Ukrajiny a ta si za Kurs nechávala platit div ne zlatem. Rusové počítali s tím, že po dobu trvání projektu Shuttle-Mir budou Kursy dopravovány raketoplány zpět na Zem a recyklovány. Zatímco se Valerij a Alexandr mořili s rozpojováním elektroniky, John Blaha pracoval zejména s malým skleníkem, kde se měly čile k světu výhonky pšenice. Už na podzim kosmonauti „sklidili úrodu“ a hned semena ze sklizených klásků znovu zasadili. Nyní měla být na Zem dopravena sklizeň pšenice, která celý svůj životní cyklus strávila v podmínkách mikrogravitace. Pro biology a specialisty na výživu se mělo jednat obrazně i doslova o žně. Krom všech prací se ovšem posádka i stanice připravovaly na návštěvu, která měla přilétnout v polovině ledna. Její cesta vzhůru však nebyla bez problémů…

Svět nad planetou (57. díl)

Shannon Lucid

21. března 1996 se z rampy LC-39B na Kennedyho kosmickém středisku odpoutala startovní sestava s raketoplánem Atlantis. Tento stroj již potřetí mířil ke stanici Mir, tentokrát měl jeho let zahájit nepřetržitou více než dvouletou periodu přítomnosti amerických astronautů na ruské stanici. Tím, kdo měl tento maraton odstartovat, byla Shannon Lucid, zkušená astronautka, která předtím do vesmíru cestovala již čtyřikrát a byla členkou původního náboru pro program Space Shuttle v roce 1978. Už tehdy se Shannon lišila od ostatních dam z tohoto náboru tím, že se neúčastnila zákulisních dostihů o to, kdo bude první americkou ženou ve vesmíru. Podle pamětníků se prostě zabývala svojí prací a na politiku zvysoka kašlala. Její klidná a veselá povaha jí však přinesla velkou oblibu mezi kolegy a svým způsobem „maminkovský“ přístup byl pro posádky, v nichž figurovala, nenápadným, přesto však velkým pozitivem. Aniž to NASA tušila, v osobě Shannon Lucid měla téměř ideální kandidátku pro dlouhodobý pobyt na Miru. Kandidátku, která byla zvyklá tvrdě pracovat a současně o tomto faktu nikde nerozhlašovat, kandidátku která problémy řešila nejraději sama a pokud nějaké nastaly, nehroutila se. Navíc se její přirozený cit pro jednání s lidmi ukázal být přesně tím, co bylo pro soužití s lidmi s odlišnou povahou, historií a kulturou potřeba…

John Watts Young (1930-2018)

John Young - legenda

Tuto sobotu prošuměla éterem zpráva, které se věří jen velmi těžko a při které každého fanouška kosmonautiky píchne u srdce. Na svůj poslední let se vydala legenda mezi legendami, člověk, jenž sedlal tři různé kosmické lodě, z toho dvě z nich při inauguračních pilotovaných misích, prošel se po Měsíci a strávil v oddílu astronautů neuvěřitelných 42 let. Jen těžko se mezi elitním klubem mužů a žen, kteří měli možnost podívat se za hranice atmosféry, hledá někdo, kdo by dosáhl vyšších met. Pro každého, kdo se o vesmír jen trochu zajímá, byl John Young superhrdinou. Přes svůj status se nikdy nesnažil o publicitu, jeho skromnost a málomluvnost byly vyhlášené, stejně tak ovšem i jeho schopnosti. S Johnem Youngem odchází kus historie, ve kterém jsme se poprvé pokoušeli váhavě pronikat mimo náš známý svět a osobně nahlížet za oponu nebes. Nyní zbývá už jen pět lidských bytostí, které pod nohama cítily lunární prach…

Paul Joseph Weitz (1932 – 2017)

Paul Joseph Weitz

Až příliš často se poslední dobou objevují zprávy o tom, že se na svou poslední cestu vydal jeden z těch, kteří pomáhali formovat kosmonautiku tak, jak ji známe dnes. Jak už bylo mnohokrát řečeno, kalendář je neúprosný a průkopníkům z počátků kosmického věku je stejně jako všem ostatním vyměřen jen omezený čas. Neustále mám před očima fotografie v knihách, které jsem hltal jako malý kluk a podvědomě předpokládám, že oni mužové, k nimž jsem vzhlížel, vypadají stále stejně – v nejlepších letech a plní síly. Proto pokaždé, když jeden z nich odejde, nemohu se ubránit překvapení. Tento týden bohužel opět jedna taková zpráva oběhla komunitu fanoušků kosmonautiky a oznamovala, že tento svět opustil jeden z výjimečných mužů, astronaut a bývalý důstojník námořního letectva Paul Joseph Weitz. Jeho jméno je spojeno se dvěma výpravami do vesmíru, jež od sebe dělila celá dekáda, a obě tyto cesty byly něčím výjimečné.

1. Kozmická Strojovňa – Raketoplány – prvá časť

Raketoplán je znovupoužiteľný okrídlený stroj schopný riadeného letu Zemskou atmosféru a rovnako aj vesmírom. Myšlienka na raketu ktorá by to dokázala bola sprvu považovaná za bláznovstvo. Ale ako povedal známy spisovateľ Arthur C. Clarke, „každá myšlienka ktorej sa ľudia prestanú smiať bude do päťdesiatich rokov zrealizovaná.“ Možno aj preto sa známa kniha od Karla Pacnera „Mestá v kozme“ začína takto. „Raketobusy pre niekoľko desiatok cestujúcich. Transportéry s nosnosťou 300-500 t. Maximálne dosiahnuteľná výška 500 km nad Zemou. Dvadsať, päťdesiat, sto, päťsto štartov. Žiadna časť sa po jednom použití neodhadzuje. Nijaké chemické plyny nebezpečné pre vzdušný obal planéty.“