Štítek ‘Shuttle-Mir’

Svět nad planetou (61. díl)

Claudie André-Deshays

V dubnu 1994 byly sestaveny týmy pro let EO-22. Do hlavní posádky byli jmenováni Gennadij Manakov a Sergej Treščov, v záložní posádce se ocitli Sergej Kričevskij a Alexandr Kaleri. Sestavy nevydržely dlouho: na začátku roku 1995 byl stažen Treščov, který vzhledem k nevalným výsledkům při přezkoušení ze znalostí systému řízení Sojuzu TM v rámci všeobecného výcviku musel některé zkoušky opakovat. Na jeho místo byl od 21. února 1995 dosazen Pavel Vinogradov. Tím však změny nekončily. V červnu dostal stopku od lékařů Sergej Kričevskij. Na jeho místě se ocitl Valerij Korzun. Pokud si vážený čtenář toto jméno matně vybavuje, není to náhoda. V březnu 1992 byl Valerij stažen ze záložní posádky EO-12 kvůli překročení limitu výšky vsedě. Tehdy z toho bylo velké pozdvižení, protože fakt, že se na takto zásadní věc přišlo až poté, co Korzun v červenci 1989 absolvoval všeobecný výcvik a navíc byl na jaře 1991 jmenován na neuskutečněnou misi s kazašským kosmonautem (tento let byl nakonec zkombinován s letem rakouského kosmonauta), nedělal příliš dobré renomé lékařům. Nicméně Korzun byl kvalifikovaným členem oddílu, proto se s ním nadále počítalo pro krátkodobé mise v případě nouze. Nakonec se pracovníci továrny Zvezda pochlapili a pro Valerije vyrobili speciální anatomickou vložku, která mu umožňovala zúčastnit se i dlouhodobých letů. K oběma posádkám byli přiřazeni ještě Evropané a Američané – počítalo se s letem francouzského „spationauta“ v rámci smlouvy mezi CNES a ruskou stranou z července 1992. Onen spationaut měl na stanici pobývat zhruba dva týdny během předávky směn mezi EO-21 a EO-22. Od ledna 1995 se začali ve Hvězdném připravovat nám již známá Claudie André-Deshays a Léopold Eyharts. Posádka dlouhodobé expedice EO-22 měla mít ještě amerického člena. Jako hlavní kandidát zde figuroval John Blaha, který již předtím dělal dubléra Shannon Lucid. Jeho záložníkem se pak měl stát Jerry Linenger. Týmy pro nadcházející let, který měl odstartovat v srpnu 1996, tedy vypadaly takto: Manakov/Vinogradov/Deshays/Blaha a Korzun/Kaleri/Eyharts/Linenger. Zdálo by se, že změn bylo hlavně na začátku fungování posádek pro nadcházející misi dost a vše už snad půjde hladce, ovšem problémy jako by neměly konce…

Svět nad planetou (60. díl)

Usačov, Onufrijenko a Lucid - sehraná trojka na palubě Miru

V průběhu expedice EO-21 proběhlo několik změn v časovém plánu. Jedním z nich bylo prodloužení pobytu Onufrijenka a Usačova o několik týdnů. Prapůvodní záměr byl provést výměnu posádek v první červencové dekádě. Znamenalo to, že Shannon Lucid, pro kterou měl přiletět raketoplán Atlantis v rámci mise STS-79, bude nějakou dobu pracovat s novou posádkou. Na Zem se měla vrátit o měsíc později než její dva ruští kolegové. V průběhu května se však začaly objevovat zvěsti o tom, že Onufrijenko s Usačovem si svůj pobyt prodlouží do přelomu srpna a září. Přestože na kosmonauty už začal doléhat stesk po domově, prodloužení se nebránili. Byli o něm už předem zpraveni prostřednictvím soukromých dopisů od kolegů kosmonautů, proto pro ně oficiální oznámení nebylo překvapením. Vypadalo to, že Shannon Lucid tak své dva přátele bude čekat na Zemi. Nikdo v té době ještě netušil, že problémy s motory SRB u startovní sestavy raketoplánu oddálí také start amerického stroje a Shannon se tím pádem nakonec přeci jen zdrží na stanici déle, než Onufrijenko a Usačov. Na konci května však byl zatím program EO-21 v plném proudu a před posádkou stálo mimo jiné ještě několik výstupů do otevřeného prostoru, jejichž celkový počet se během této expedice měl vyšplhat na úctyhodných šest…

Svět nad planetou (59. díl)

Modul Priroda připojený k Miru

23. duben 1996 byl pro všechny, kteří byli nějakým způsobem svázáni s orbitální stanicí Mir, malým svátkem. Do vesmíru se vydával modul 77KSI „Priroda“, poslední dílek do skládačky modulárního komplexu. Připojením Prirody ke stanici se měl završit proces jejího budování, který měl původně trvat pouze dva až tři roky, ale vlivem hlubokých změn v geopolitické situaci a tím i v ruském kosmickém průmyslu se natáhl na celou dekádu. Přes všechna zpoždění, škrty a osekané plány však měli být ruští tvůrci stanice na co hrdí – příletem Prirody bude kolem Země obíhat cvalík o hmotnosti 128 980 kg, na dlouhou dobu největší a nejtěžší pilotované kosmické těleso vyrobené lidskou rukou (nepočítaje v to soulodí obsahující nosnou raketu nebo její část). Ovšem nejprve musela Priroda k Miru doletět. Lehkou nervozitu vzbuzoval její energetický systém, který se nespoléhal na solární panely, jako tomu bylo u předchozích modulů, ale na jednorázové baterie. A obavy se nakonec ukázaly jako opodstatněné. Bezprostředně po oddělení od nosné rakety mělo být všech 168 baterií připojeno k hlavní sběrnici a modul měl ožít. Jenže podle údajů z telemetrie do sběrnice začala proudit energie z pouhých 88 baterií a modul tak dostával jen o něco více než polovinu potřebné energie. Specialisté v řídicím středisku vyslovili svou verzi: někde na sběrnici vzniknul zkrat. Druhý pokus o připojení baterií proto není rozumné provádět a Priroda se bude muset spokojit s polovičním přídělem elektřiny. To nejenže značně komplikovalo situaci, ale hlavně to znamenalo, že téměř veškeré energetické rezervy, se kterými předtím řídicí středisko počítalo, byly rázem pryč…

Svět nad planetou (57. díl)

Shannon Lucid

21. března 1996 se z rampy LC-39B na Kennedyho kosmickém středisku odpoutala startovní sestava s raketoplánem Atlantis. Tento stroj již potřetí mířil ke stanici Mir, tentokrát měl jeho let zahájit nepřetržitou více než dvouletou periodu přítomnosti amerických astronautů na ruské stanici. Tím, kdo měl tento maraton odstartovat, byla Shannon Lucid, zkušená astronautka, která předtím do vesmíru cestovala již čtyřikrát a byla členkou původního náboru pro program Space Shuttle v roce 1978. Už tehdy se Shannon lišila od ostatních dam z tohoto náboru tím, že se neúčastnila zákulisních dostihů o to, kdo bude první americkou ženou ve vesmíru. Podle pamětníků se prostě zabývala svojí prací a na politiku zvysoka kašlala. Její klidná a veselá povaha jí však přinesla velkou oblibu mezi kolegy a svým způsobem „maminkovský“ přístup byl pro posádky, v nichž figurovala, nenápadným, přesto však velkým pozitivem. Aniž to NASA tušila, v osobě Shannon Lucid měla téměř ideální kandidátku pro dlouhodobý pobyt na Miru. Kandidátku, která byla zvyklá tvrdě pracovat a současně o tomto faktu nikde nerozhlašovat, kandidátku která problémy řešila nejraději sama a pokud nějaké nastaly, nehroutila se. Navíc se její přirozený cit pro jednání s lidmi ukázal být přesně tím, co bylo pro soužití s lidmi s odlišnou povahou, historií a kulturou potřeba…

Svět nad planetou (53. díl)

Let Sojuz-Apollo v představách výtvarníka

Když byl v sedmdesátých letech připravován společný sovětsko-americký let později známý jako „Sojuz-Apollo“, před mezinárodním týmem stálo mnoho překážek, jež bylo nutné překonat. Jedním z problémů byl rozdílný přístup k zajištění životních podmínek na Sojuzu a Apollu a z toho vyplývající rozdíly ve složení a tlaku atmosféry na těchto lodích. Zatímco posádka v Sojuzu pracovala v kyslíko-dusíkové atmosféře při tlaku běžném pro pozemské podmínky, Američané vsadili na čistě kyslíkovou atmosféru, která dovolovala udržovat přibližně třetinový tlak oproti tomu pozemskému. Je jasné, že po spojení Sojuzu a Apolla by nebylo možné přejít z jedné lodi do druhé bez vážných zdravotních rizik, která mohla vyústit až ve smrt posádky v důsledku dekompresní nemoci. To by ovšem vyžadovalo nejprve otevřít příklopy mezi loděmi, což by při rozdílu tlaků byl těžký oříšek. Nakonec celou záležitost elegantně vyřešil stykovací modul, který s sebou vezlo Apollo. V tomto modulu byla před přechodem posádky z jedné lodi do druhé pomalu vyrovnávána atmosféra tak, aby kosmonauti a astronauti nedoznali újmy. Asi nikoho by tehdy nenapadlo, že po dvaceti letech přijde podobné zařízení opět na pořad dne, ovšem ze zcela jiných důvodů, než tomu bylo u projektu Sojuz-Apollo. Orbitální stanice Mir se v listopadu 1995 chystala na přijetí modulu, se kterým se pro ni původně vůbec nepočítalo…

Svět nad planetou (50. díl)

Atlantis pohledem z Miru

Američané do projektu Shuttle-Mir vložili nemálo finančních prostředků a úsilí. Předpokládali, že jejich investice jim přinese důležité poznatky během plánovaných společných letů raketoplánů a Miru a také během pobytů amerických astronautů na palubě komplexu. Přestože jsou cesty do vesmíru samy o sobě riskantními, Američané zastávali filosofii, jejímž imperativem bylo nezvyšovat zbytečně riziko jak pro posádky, tak pro stroje. Když proto přišli Rusové s plánem na „snímek desetiletí“, pro jejich zámořské partnery to byl tak trochu šok. Tento „snímek desetiletí“ měl být pořízen Anatolijem Solovjovem a Nikolajem Budarinem během odletu raketoplánu od Miru. Neměl být ovšem pořízen zevnitř stanice, ale zvenčí! Sojuz TM-21 se Solovjovem a Budarinem se měl odpojit od Miru, provést oblet komplexu a následně zaviset u levoboku stanice. Mezitím se měl odpojit i raketoplán a posádka Sojuzu měla pořídit ony spektakulární záběry Atlantisu v době těsně před jeho odpojením a během něj. Přibližně po půlhodině samostatného letu se měl Sojuz opět připojit k Miru a Solovjov s Budarinem měli přejít na jeho palubu. Na krátkodobém odpojení Sojuzu nebylo nic zvláštního, Američany však znepokojoval fakt, že během této operace měl Mir zůstat bez posádky. Riziko, že by došlo ke ztrátě orientace stanice a střetu s raketoplánem bylo poměrně malé, horší byla možnost, že se z jakéhokoli důvodu Sojuz nedokáže s Mirem opět spojit. Pokud by následně Mir v důsledku ztráty orientace přišel o elektrickou energii, mohl se opakovat scénář z února 1985, kdy Saljut 7 potkal právě tento problém. Jen s obrovským úsilím a díky mistrovství posádky Sojuzu T-13 se podařilo stanici opět přivést k životu. Američané byli znepokojeni potenciální ztrátou vložených financí. Rusové však byli neoblomní. Manažer ruské části programu Shuttle-Mir Valerij Rjumin prohlásil: „To je naše riziko, ne vaše.“ Operace nazvaná „Rodeo-2“ dostala zelenou…

Svět nad planetou (49. díl)

Posádka EO-19, (zleva) Solovjov, Budarin

Devatenáctá dlouhodobá expedice na orbitálním komplexu Mir prošla před svým započetím poměrně velkými změnami oproti původním plánům. Nešlo ani tak o personální složení, byť i zde se malé zemětřesení událo. Podle ustáleného zvyku se záložní posádka osmnácté expedice měla stát hlavní posádkou expedice následující. V tomto kontextu tedy nebyla nominace zkušeného Anatolije Solovjova a nováčka Nikolaje Budarina coby hlavní posádky EO-19 žádným překvapením. Ovšem v záložní posádce, která zprvu trénovala ve složení Jurij Onufrijenko a Alexandr Poleščuk, udělali menší čistku muži v bílých pláštích. V dubnu 1995 vystavili lékaři stopku Alexandru Poleščukovi a k Onufrijenkovi byl přiřazen Jurij Usačov, který se před necelým rokem vrátil z velmi úspěšného dlouhodobého pobytu na Miru. Druhou velkou změnou byl termín startu a způsob dopravy na stanici. Když byly v roce 1993 oznámeny nominace do posádek EO-18 a EO-19, počítalo se s tím, že v květnu 1995, tedy v průběhu osmnácté expedice dojde ke spojení amerického raketoplánu se stanicí. Raketoplán poté nazpátek na Zem odveze Normana Thagarda a jeho parťáci Vladimir Děžurov a Gennadij Strekalov na stanici pobudou až do srpna, kdy je vystřídá následující posádka. Střídání mělo proběhnout klasicky, za pomoci lodí Sojuz. Jenže původní plány byly postupně revidovány a nakonec v prosinci 1993 padlo rozhodnutí, že střídání proběhne prostřednictvím raketoplánu. Na jeho palubě vzlétne dvojice pro EO-19 a raketoplán dopraví domů nejen Thagarda, ale také Děžurova a Strekalova. První polovina roku 1995 tak měla přinést hned několik zajímavých „poprvé“…

Svět nad planetou (48. díl)

Modul Spektr

Spektr byl považován za jakési hlavní energetické centrum Miru. Jeho solární panely o celkové ploše přes 130 metrů čtverečních měly pro komplex, jehož energetická bilance byla dlouhodobě velmi nepříznivá, vyrábět porci tolik potřebné elektrické energie. Před jeho příletem bylo běžné, že pokud chtěli kosmonauti provádět experiment náročný na spotřebu elektřiny, typicky například tavbu v píckách modulu Kristall, museli přerušit provádění méně důležitých pokusů a pozorování. Asi není třeba dodávat, že toto neustálé žonglování s příkonem neprospívalo časovým plánům jednotlivých expedic. Situace se navíc s postupem času pozvolna horšila s tím, jak pomalu degradovaly solární články na stávajících panelech komplexu. Podepsalo se na nich stáří, znečištění motorky stanice samotné i přilétajících a odlétajících lodí, své udělala i neuvěřitelně jemňoučká, přesto však permanentní vrstvička atmosféry, kterou kolem sebe stanice generovala, mnoho článků také trpělo kolizemi s kosmickým smetím a mikrometeoroidy. Těsně před příletem Spektru navíc přestalo poslouchat jedno křídlo solárních baterií na Kvantu-2. Křídlo se zaseklo v jedné poloze a neotáčelo se za Sluncem, takže jeho účinnost byla výrazně nižší. Podle všeho byl za zaseknutím onoho křídla manipulátor Strela, který byl tak, jak bylo předepsáno, uchycen ke Kvantu-2 a zřejmě se smekl nebo pohnul a bránil otáčení solárního panelu. To posunulo střelku energetické rovnováhy ještě o kousek blíže potenciálnímu kolapsu, proto není divu, že na přílet Spektru čekalo vedení letu i kosmonauti jako na smilování. Během samostatného letu Spektr rozvinul dvě křídla solárních panelů po stranách úseku PGO, což bohatě stačilo na zajištění energie pro částečně spící modul. Tím nejdůležitějším kouskem techniky na Spektru ovšem byla, minimálně pro specialisty zabývající se energetickou sítí komplexu, dvě doplňková křídla na nehermetickém úseku „Olega“, jak byl Spektr přezdíván, a ta měla být rozložena až poté, co modul bude na svém permanentním místě. Když pak byl modul v sobotu 3. června 1995 přenesen manipulátorem Ljappy na spodní port přechodového úseku základního bloku Miru, lze si představit, jak oni specialisté téměř nadskakovali nedočkavostí. Jejich chvíle měla přijít 6. června, ovšem tento den všem nachystal v souvislosti se solárními panely velmi nepříjemné překvapení…

Svět nad planetou (47. díl)

Podoba orbitální stanice Mir v červenci 1995

S tím, jak se blížil moment příletu nového modulu Miru, na posádku začal tlačit čas. Bylo třeba provést několik nezbytných operací, bez nichž bylo připojení Spektru nemožné. V první řadě bylo zapotřebí „udělat pořádek“ s panely na modulu Kristall. Ten měl se Spektrem sousedit a jeho solární panely v rozvinutém stavu zasahovaly do pomyslného obrysu solárních panel Spektru. Již od počátku se počítalo s tím, že panely na Kristallu nezůstanou na svém místě a budou přesunuty na Kvant-1. Ovšem práce se odkládaly a protahovaly souběžně s tím, jak se odkládal start Spektru – kosmonauti měli většinou na práci důležitější věci, než se mořit s panely modulu, když důvod jejich přesunu přiletí kdovíkdy. Během výstupu 17. května 1995 Děžurov a Strekalov sice jeden z panelů konečně přenesli, ovšem nestihli jej rozložit. Nyní bylo třeba, aby započatou práci dokončili, Mir totiž energeticky strádal a elektřiny se vinou snížené plochy solárních panelů nedostávalo. To ale nebylo všechno. Modul Kristall byl na „spodním“ portu přechodového úseku základního bloku jen provizorně. Normálně mělo jeho místo být při pohledu ve směru letu na pravém portu. Dosud nebyl důvod jeho umístění na spodním portu měnit a vzhledem k zachování těžiště stanice to nebylo ani moudré, nyní však měl přiletět Spektr, který měl „umístěnku“ právě vespod. Kristall tedy musel jít z cesty. Znamenalo to práci jak pro kosmonauty, tak pro manipulační mechanismus Ljappa, který se měl během následujících týdnů a měsíců dostat ke slovu hned několikrát. Přípravy na přílet Spektru připomínaly komiksové příběhy o Transformerech – vnější vzhled Miru se měl stát objektem hry na škatulata…

Svět nad planetou (46. díl)

Modul Spektr

Program sovětských orbitálních stanic měl zprvu dva relativně jasně definované proudy. Jedním byla řada DOS Saljut. Ta byla navenek civilní a byla míněna hlavně jako zástěrka pro druhý proud, kterým byla řada vojenských stanic s označením OPS Almaz. Pro veřejnost byly obě řady označovány společným názvem Saljut, nicméně zaměření se velmi lišilo. Zatímco na palubách stanic DOS (tedy Saljut 1, 4, 6, 7) byl prováděn z velké části civilní vědecký výzkum, na stanicích Almaz (Saljut 3 a 5) byla práce kosmonautů zaměřena z valné většiny na vojenské cíle, zejména špionáž. To ovšem neznamenalo, že by se na civilní stanici neobjevily položky letového programu, které byly navýsost vojenské – například už na Saljutu 1 mimo jiné probíhal tajný experiment „Sviněc (olovo)“, v jehož rámci měli kosmonauti pozorovat start balistické rakety. Na Almazech zase probíhaly biomedicínské experimenty, jež měly za cíl zmapovat adaptaci lidského organismu na stav mikrogravitace. Do jisté míry se tedy civilní a vojenská náplň prolínala. Situace se změnila v roce 1985, kdy se ke stanici Saljut 7, která fungovala převážně v rámci civilního programu, připojil modul TKS-M, oficiálně označovaný jako Kosmos-1686. Tento modul byl čistě vojenský a jeho srdcem byla aparatura „Pion-K“. Byla to vlastně velmi pokročilá souprava teleskopů určená pro pozorování zemského povrchu se značným zvětšením, jinými slovy – byla určena pro špionáž. Od tohoto momentu se mazal jasný přechod mezi převážně civilním a převážně vojenským programem. K navenek civilní stanici, na které mohli dokonce pobývat i zahraniční kosmonauti, mohl být dopraven modul určený pro potřeby armády. A Sověti s něčím podobným počítali i pro plánovanou stanici Mir…