Štítek ‘Rusko’

Svět nad planetou (24. díl)

Sovětsko-rakousko-kazašská posádka stanice Mir - říjen 1991

4. října 1991 se k přednímu stykovacímu uzlu komplexu Mir připojil Sojuz TM-13, který dovezl velmi neobvyklou posádku. S velitelem Alexandrem Volkovem přiletěli Rakušan Franz Viehböck a Kazach Toktar Aubakirov. Během jejich pobytu na stanici mělo dojít k částečné výměně posádky. Zpět se zahraničními hosty měl zamířit velitel expedice EO-9 Anatolij Arcebarskij, zatímco jeho palubní inženýr Sergej Krikaljov měl svůj pobyt prodloužit i na desátou expedici spolu s Volkovem. Po nezbytné prověrce hermetičnosti spojení se otevřely příklopy a jako první vplul do náruče Anatoliji Arcebarskému Viehböck, po něm Aubakirov a nakonec Volkov. Po tradičním přivítání na stanici se posádka pustila do plnění velmi nabitého plánu – nezapomeňme, že původně měl Rakušan i Kazach startovat při separátních misích, nyní museli kosmonauti stihnout splnit během své krátké návštěvy dvojnásobek práce. Na programu byly biomedicínské experimenty, pořizování snímků povrchu Rakouska a Kazašské SSR, zajímavé bylo zejména monitorování prachu ze dna vysychajícího Aralského jezera během prachových bouří. 8. října se konal telemost u příležitosti zahájení výstavy Telekom-91 v Ženevě. Na začátku této seance dostal Viehböck úžasný dárek – proběhlo televizní spojení s Vídní a Rakušan tak mohl poprvé spatřit svoji novorozenou dcerku. Ve stejný den začalo oživování Sojuzu TM-12, 9. října pak kosmonauti začali do útrob návratového modulu ukládat výsledky experimentů a filmové pásy. Pozdě večer se Arcebarskij, Viehböck a Aubakirov rozloučili a uzavřeli příklopy mezi Sojuzem TM-12 a stanicí. 10. října ve tři hodiny ráno moskevského času se Sojuz odpojil od stanice a zamířil domů. O tři a půl hodiny později přistál návratový modul v určené oblasti Kazachstánu. Poryv větru převrátil modul po přistání na bok a Aubakirova, který se v ten moment ocitl vespod, lehce „přidusila“ část nákladu. Záchranáři však poskytli modrajícímu Kazachovi první pomoc a jeho stav se rychle vrátil do normálu. Arcebarskij strávil ve vesmíru 144 dní, 15 hodin, 21 minut a 50 sekund, zatímco oba zahraniční pasažéři 7 dní, 22 hodin, 12 minut a 40 sekund. Volkov a Krikaljov zatím začali plnit plán desáté expedice, která bude rámována zásadními změnami, odehrávajícími se o 400 km níže…

Kosmotýdeník 340 (18.3. – 24.3.)

Z dalšího týdne už zbývá jen 12 hodin a tak je čas si připomenout, čeho všeho jsme se dočkali. Nebylo toho málo – hlavní události jsme Vám jako obvykle přinášeli ve formě minimálně dvou článků denně. V Kosmotýdeníku si tyto momenty připomeneme a navíc přineseme i informace o událostech, na které se během týdne nedostalo. V hlavním tématu se zaměříme na pokrok v evropsko-ruské misi ExoMars 2020 a v krátkých zprávách bude řeč o Starship Hopperu od SpaceX nebo o startu lehké evropské rakety Vega.

Vědci by potřebovali tři ISS, říká Michal Václavík

Mezinárodní vesmírná stanice ISS - Největší lidský výtvor mimo zemský povrch.

Mezinárodní kosmická stanice je největším objektem, jaký kdy lidstvo vytvořilo mimo pevný povrch naší rodné planety. Jedná se o unikátní vědeckou laboratoř, která poskytuje prostor pro realizaci vědeckého výzkumu v mnoha různých oborech. Jak to na ISS vypadá v současné době, jaké jsou plány do dalších let a co stanici čeká ve vzdálenějším časovém horizontu? Na to jsme se zeptali Michala Václavíka z České kosmické kanceláře, který je také hlavním českým delegátem v Programové radě ESA pro pilotované lety, výzkum v mikrogravitaci a průzkum sluneční soustavy.

Svět nad planetou (23. díl)

Srpnový puč v Moskvě

V průběhu roku 1991 dosáhla existenční krize Sovětského svazu svého vrcholu. Mnohé svazové republiky i etnické skupiny projevily odstředivé tendence a přestože ve všesvazovém referendu 17. března se tři čtvrtiny hlasujících vyslovily pro zachování SSSR, některé svazové republiky referendum bojkotovaly. V ten samý měsíc se od svazu oddělila samostatná Litva a následovaly další republiky. 19. srpna 1991 pak proběhl v Moskvě puč, jehož aktéři se snažili zvrátit vývoj situace a nasměrovat Sovětský svaz zpět k tvrdému autoritativnímu kurzu. Mezi hlavními postavami puče byl i Oleg Baklanov, do roku 1988 ministr všeobecného strojírenství, pod jehož gescí byla i kosmonautika. V ulicích Moskvy se objevily tanky a mnozí se začali obávat vypuknutí občanské války. Puč však nakonec nezískal všeobecnou podporu veřejnosti ani ozbrojených sil. Po třech dnech byl potlačen a jeho aktéři zatčeni. Prezident Gorbačov, po dobu trvání puče internovaný v lázních Foros na Krymu, se vrátil do Moskvy, nicméně jeho moc se rychle rozplývala. Srpnový puč se stal jakýmsi katalyzátorem, jenž akceleroval rozpad Sovětského svazu. Ještě v jeho průběhu se mimo jiné oddělily tři republiky a během několika dnů následovaly další, včetně Ukrajiny, kde byla soustředěna některá důležitá výrobní střediska kosmického průmyslu. Sovětský svaz byl uvržen do chaosu, v Moskvě se začalo nedostávat základních potravin a po několika desetiletích se objevil přídělový systém. Sovětskému svazu odtikávaly poslední měsíce existence. Na oběžné dráze zatím se znepokojením vývoj událostí sledovala dvojice kosmonautů…

ŽIVĚ A ČESKY: Ovčinin a Hague letí podruhé

Starty raket Sojuz byly pro spoustu lidí běžnou rutinou – o to větší překvapení však přišlo 11. října loňského roku, kdy došlo k havárii nosné rakety Sojuz-FG a kosmická loď Sojuz MS-10 musela přejít na nouzové přerušení mise. Alexej Ovčinin a Nick Hague přečkali celý neplánovaný manévr ve zdraví a dnes, skoro půl roku po nehodě je čeká nový start do vesmíru – tentokrát na palubě Sojuzu MS-12. Samozřejmě se hlavní pozornost zaměřuje na oba jmenované muže, ale neměli bychom zapomínat ani na Christinu Koch, která je v Sojuzu MS-12 také. Ke startu by mělo dojít už dnes (14. března) ve 20:14 našeho času.

Svět nad planetou (22. díl)

Anatolij Arcebarskij a Sergej Krikaljov během výcviku

Devátá základní expedice tvořená Anatolijem Arcebarským a Sergejem Krikaljovem měla být velmi rušnou. Pod tímto pojmem se neskrýval žádný proud návštěvnických posádek, ale řetěz výstupů do volného prostoru. Výstupů mělo být podle plánů dokonce až osm (nakonec jich však tolik zapotřebí nebylo) a většina z nich se měla soustředit na vztyčení jisté zajímavé konstrukce, jež se stala opticky velmi výraznou součástí stanice. Stranou nezůstaly samozřejmě ani „běžnější“ úkoly, tavby v píckách modulu Kristall, pozorování zemského povchu a oblohy, biomedicínské experimenty a údržbářské práce. Avšak ještě předtím, než bylo možné začít plnit letový plán, musela dvojice kosmonautů přeparkovat svůj Sojuz od předního stykovacího uzlu k zadnímu. Vyžadovala si to poškozená anténa systému Kurs u zadního portu stanice, jejíž vinou zde bylo možné připojovat lodě pouze v manuálním režimu. 28. května 1991 oba kosmonauti bez jakýchkoli problémů tento úkon provedli a přední stykovací port tím byl volný pro přílet nákladního Progressu M-8. Ten odstartoval 30. května a 1. června dorazil ke stanici. Na Miru nastaly po rušné předávce služby opět časy rutinní práce. Vybalování nákladu z Progressu prokládali Arcebarskij a Krikaljov obsluhou experimentů a pomalu se začínali připravovat na svůj první výstup, během nějž měli opravit nešťastnou anténu Kursu, jejíž parabolu před pár měsíci nechtěně ukopnul Musa Manarov…

Crew Dragon a Rusko – pohled Vadima Lukaševiče

Vadim Lukaševič při interview

Moskva 24, zpravodajská televizní stanice založená Všeruskou státní televizní a rozhlasovou společností, uveřejnila na Youtube jedenáctiminutové interview s nezávislým kosmickým expertem, kandidátem technických věd, Vadimem Lukaševičem, o Crew Dragonu Ilona Muska (jak říkají) a ruských reakcích na DM1. Vadim Pavlovič Lukaševič byl členem sboru vesmírných expertů Skolkovo a znelíbil se v roce 2015, kdy veřejně oponoval přeměně Roskosmosu z vládní agentury na státní podnik pro vesmírné aktivity a jejímu spojení se Sdruženou raketovou a kosmickou společností (ORKK). Lukaševič je mj. autorem webu Buran.ru. Pokusím se vybrat (z mého pohledu) to podstatné, či zajímavé, a převyprávět je (nikoli doslovně přeložit), popř. ještě je o něco doplnit.

Počet astronautů na ISS se vrátí do normálu

11. října 2018 startovala z Bajkonuru raketa Sojuz-FG s pilotovanou lodí Sojuz MS-10. Vinou selhání čidla na jednom ze čtyř urychlovacích bloků však došlo k havárii a Alexej Ovčinin s Nickem Haguem se zachránili jen díky aktivování záchranného systému. Jelikož jejich loď nedoletěla k Mezinárodní kosmické stanici, musel být dočasně zredukován počet členů dlouhodobých posádek na ISS. Zatímco běžně zde pobývá šest lidí, tak v posledních pěti měsících to byl jen poloviční počet. Výjimkou bylo pouze několik dní mezi 3. a 20. prosincem loňského roku, kdy stanici obývalo šest lidí. Třetího totiž přiletěla tříčlenná posádka Sojuzu MS-11, která je na stanici dodnes a 20. prosince odletěla posádka Sojuzu MS-09, která se vracela po půlroční misi. Již příští týden by se ale situace měla vrátit do starých dobrých kolejí se šesti kosmonauty.

Svět nad planetou (21. díl)

Emblém projektu Juno

Když se reklamní kampaň objevila v britském mediálním prostoru, vypadalo to trochu jako nejapný vtip. Rádia, televizní stanice i tisk publikovaly inzeráty, jež byly mnohdy téměř směšné. „Hledá se astronaut. Zkušenosti nejsou potřeba,“ to byla jedna z výzev, které v červenci 1989 zaplavily Británii. Nicméně inzeráty a reklamy byly míněny zcela vážně. Lákaly zájemce na participaci v „Juno“, tedy projektu, jenž si vytyčil za cíl dostat Brita do vesmíru. Jednalo se čistě o záležitost privátního sektoru, konsorcium firem doufalo, že bude schopno celou věc zafinancovat, ať už vlastními prostředky nebo třeba loterií. Dohoda o týdenním letu britského občana na stanici Mir byla podepsána mezi firmou Antequera, Ltd., která byla založena, aby oficiálně zaštítila projekt, a sovětskou stranou 29. června 1989. Sídlo Antequera, Ltd. záhy po vypuknutí kampaně zaplavily přihlášky ze všech koutů Velké Británie. Nakonec jich dorazilo přes 13 000, přičemž věkový rozptyl pretendentů sahal od šestiletého školáka po čtyřiasedmdesátiletou penzistku. Bylo samozřejmě třeba stanovit nějaké limity a požadavky. Do dalšího kola výběru tedy postoupilo 5 000 kandidátů, jejichž věk se pohyboval mezi 21-40 roky. Do třetího kola, jež zahrnovalo i medicínské testy v Londýně, pak postoupilo pouhých 150 osob. Počet se následně začal dále snižovat, ze 150 zbylo 32, z nich pak jen 16 a po návštěvě sovětských specialistů nakonec zůstali poslední čtyři finalisté, tři muži a jedna žena. Vzhledem k tomu, že z oněch tří mužů byli dva vojáci a jeden letecký inženýr, bylo by možné očekávat, že souboj o místo v Sojuzu bude čistě mužskou záležitostí…

Svět nad planetou (20. díl)

Saljut 7 s připojenou transportní lodí Sojuz T

Po celou dosavadní dobu své existence byla stanice Mir sice velmi zajímavým, nikoli však jediným fungujícím strojem určeným pro pobyt lidí ve vesmíru. Občasnou společnost stanici dělaly americké raketoplány, jež po katastrofě Challengeru obnovily své účinkování misí STS-26 na přelomu září a října 1988. Společně s Mirem však kolem Země kroužil ještě jeden stroj, na který veřejnost v průběhu let víceméně zapomněla. Saljut 7 svým lidským tvůrcům oddaně sloužil od jara 1982 a nyní se jeho čas pomalu nachyloval. Stíhán pomalou degradací a poruchami postupně klesal na nižší a nižší dráhu a operátoři v řídicím středisku mohli jen bezmocně sledovat, jak se mnohatunový kolos chystá ke vstupu do atmosféry. Na konci svého života se tak Saljut 7 ještě naposledy objevil v médiích, která přinášela senzacechtivé články, v nichž se dohadovala, komu že to vesmírný kolos spadne na hlavu. Saljut 7 se nakonec odporoučel ze scény 7. února 1991 nad Jižní Amerikou. Mir měl krom technologického dědictví a přeletu kosmonautů v Sojuzu T-15 se Saljutem společnou ještě jednu důležitou věc: Saljut 7 posloužil v mnoha ohledech jako zkušební vzorek toho, jak stárne konstrukce a vybavení během dlouhodobé expozice v krutých podmínkách mimo atmosféru. I na základě zkušeností získaných na Saljutu 7 dostal základní blok Miru „bene“ k prodloužení své životnosti. Na velký smutek a loučení však na palubě Miru nebyl čas, život a práce šly stále dál…