Štítek ‘Rusko’

Ruský přístroj ART-XC a vysokoenergetické jevy

Do plánovaného startu ruského rentgenového teleskopu Spektr-RG zbývá už méně než měsíc. Je tedy čas se na tento vědecký aparát podívat podrobněji. Na palubě najdeme dva vědecké přístroje – v podstatě se jedná o samostatné teleskopy, které se však budou při pozorování doplňovat. Německý eROSITA si zatím necháme stranou a zaměříme se na ruský přístroj ART-XC (Astronomical Roentgen Telescope – X-ray Concentrator). Jeho charakteristikou je užší zorné pole a od německého přístroje se liší i pokrývaným energetickým spektrem.

Svět nad planetou (33. díl)

Mir z pohledu Sojuzu TM-17

Směna Vasilije Ciblijeva a Alexandra Serebrova měla trvat víceméně standardních 146 dnů a na Zem se kosmonauti měli vrátit 24. listopadu. Plán jejich expedice byl různorodý, posádka měla pokračovat v pozorování a snímání zemského povrchu, oblohy, hvězd a Slunce, probíhat měly tavby v píckách, biotechnologické experimenty, stranou samozřejmě neměla zůstat ani medicína. Celkově se měli Ciblijev a Serebrov angažovat přibližně v 80 experimentech, přičemž na výzkumnou práci mělo padnout 90 dní z celkového trvání expedice. Mimo to bylo v plánu uskutečnit tři výstupy do otevřeného prostoru. Jejich původní náplní bylo přenesení solárních panelů z Kristallu na Kvant-1, nicméně program výstupů byl změněn. Panely měly zatím zůstat na svém místě a kosmonauti se měli zabývat v první řadě instalací speciální konstrukce, jež měla být vztyčena hned vedle Sofory. Krom toho bylo v plánu v průběhu EO-14 ke stanici vypravit tři nákladní Progressy. Do oněch 4,5 měsíců byl tedy natěsnán tradičně poměrně ambiciozní program a Ciblijev i Serebrov byli připraveni na vysoké tempo své směny. O tom, že i tuto posádku nakonec doběhne ekonomická realita, v jejímž důsledku proběhne jedna nepříjemná změna v programu, zatím nikdo netušil. O dramatu na závěr Ciblijevovy a Serebrovovy expedice ani nemluvě…

Sojuz MS-13 prošel zkouškou těsnosti

Za necelé dva měsíce nás čeká další pilotovaná mise, v rámci které na ISS poletí velitel lodi Alexander Skvorcov a palubní inženýři Luca Parmitano z Itálie a Andrew Morgan z USA. Jejich kosmická loď Sojuz se již připravuje na kosmodromu Bajkonur a přípravy zatím probíhají podle plánu. Včera byly úspěšně dokončeny zkoušky těsnosti hermetizovaných modulů, která se provádí před každým startem. K tomuto testu se používá helium, kterým se naplní vnitřní prostory lodi a sleduje se, zda vzácný plyn nikde neuniká. Tím se prověří, zda moduly kosmické lodi splňují požadavky těsnosti.

Svět nad planetou (32. díl)

Operace "Rodeo" - snímkování komplexu Mir Sojuzem TM-17.

Byl 3. červenec 1993 a Sojuz TM-17 se pomalu blížil k Miru. Stanice vypadala jako velký pták s roztaženými křídly modulů Kvant-2 a Kristall. U stykovacího uzlu posledně jmenovaného modulu byl připojen Sojuz TM-16, porty v podélné ose stanice byly obsazeny nákladními Progressy – u předního stykovacího uzlu visel Progress M-18, u zadního Progress M-17. Před sedmou hodinou večer přilétající Sojuz zastavil 180 metrů od Miru. Palubní inženýr byl přichystán v orbitálním úseku Sojuzu a nyní začal pořizovat videozáznam a cvakat spouští fotoaparátu. Takový úchvatný pohled na stanici se člověku nenaskytne každý den a pokud se tak stane, bývá to na pár sekund, než je třeba opět sklonit hlavu k palubní desce a pokračovat v práci. Náhle se od základního bloku Miru oddělil malý světlý bod a zamířil pryč. „Letí, letí,“ ozval se z rádia hlas Alexandra Poleščuka. To velitel stanice Gennadij Manakov právě z přechodové komůrky základního bloku vypustil kontejner s odpadky a jeho parťák vše sledoval a komentoval. Malá světla tečka se ztratila na pozadí černé vesmírné oblohy. Nyní se schylovalo k ještě zajímavější podívané. „Sašo,“ promluvil komunikátor z řídicího střediska k palubnímu inženýrovi onoho vyčkávajícího Sojuzu, „nepropásni to, teď dojde k oddělení!“ Bylo 18:58 moskevského času, když se na stanici cosi pohnulo. Před očima fascinovaného palubního inženýra se Progress dosud spočívající u předního stykovacího uzlu oddělil a začal se plavně vzdalovat od stanice. Po pěti minutách pak přišel příkaz ze Země: „Ukončete fotografování a přejděte do návratové kabiny!“ „Do třiceti sekund jsem tam,“ zněla odpověď palubního inženýra. Přestože podívaná na odplouvající nákladní loď byla úžasná, před posádkou Sojuzu teprve nyní stál hlavní úkol tohoto dne – pokud se nepřipojí ke stanici, jejich let skončí, sotva začal. Automatika však pracovala bezvadně a o dalších dvacet minut později se Sojuz TM-17 připojil k uzlu, od něhož teprve před necelou půlhodinkou odlétl Progress M-18. Operace „Rodeo“ skončila naprostým úspěchem…

Svět nad planetou (31. díl)

Posádka expedice EO-13 při výcviku

Na jaře 1993 ve vesmíru pracovali v rámci expedice EO-13 Gennadij Manakov a Alexandr Poleščuk. Jejich směna byla stíhána neustálými poruchami orientačního systému, zejména gyrodynů. Kosmonauti si také užili fatální poruchy palubního počítače Saljut-5B, program jejich expedice byl narušen dezercí jedné z ovládacích klik manipulátoru Strela, zkrátka – problémů bylo požehnaně. Oba muži se však těšili na květen, kdy přílet nákladního Progressu bude znamenat, že mohou znovu vystoupit do volného prostoru (Progress měl totiž přivézt náhradní kliku pro Strelu) a také že může být uskutečněna změna v softwaru palubního počítače – Saljut-5B měl dostat novou sadu matematických modelů s označením MO-5. S výměnou bylo třeba počkat na dobu, kdy nebude třeba provádět žádné dynamické operace. Jak vidno, na nákladní lodi závisela důležitá část zbývajícího programu expedice EO-13. Progress M-18 měl startovat 19. května. Jenže den předtím, těsně před vývozem na startovní rampu, vyšlo najevo, že nejsou zaaretovány gyroskopy nosné rakety. Hrozilo jejich poškození během vývozu, proto musel být start odložen na 21. května. Ani v tento den se nikam nestartovalo, a to z velmi neobvyklých, nicméně symptomatických příčin – z ekonomických důvodů nebyl na rampě dostatek syntinu (někdy nazývaného také cyklin), tedy syntetického paliva používaného v nosičích Sojuz U2. Nakonec padlo rozhodnutí raketu natankovat kerosinem, což bylo palivo používané u starších verzí nosiče Sojuz. Motory rakety byly evidentně schopny „přežvýkat“ i pohonné látky, jež pro ně primárně nebyly určeny (tento zajímavý rys mají i další ruské stroje, například bitevní letoun Su-25 se v případě nedostatku kerosinu spokojí i s obyčejnou motorovou naftou). Nosnost tím do jisté míry utrpěla, nicméně s jednodenním zpožděním se Progress M-18 mohl 22. května konečně vydat na cestu k Miru, kde již na jeho přílet netrpělivě čekali Manakov s Poleščukem…

Vesmírné výzvy – duben 2019

Kosmonautika nám v posledních týdnech a měsících přináší skutečně velké množství zajímavých událostí. Velmi dobře je to vidět i na postupně se prodlužující stopáži pořadu Vesmírné výzvy. Rekordní délka minulého dílu nevydržela dlouho – aktuální vydání je s 37 minutami a 39 sekundami nejdelším dílem v historii. Těšit se můžete na celkem sedm hlavních témat – od neúspěšného přistání soukromého landeru Beresheet a prvního komerčního startu Falconu Heavy přes první vzlet letounu Stratolaunch, bombardování planetky Ryugu sondou Hayabusa 2, start lodi Progress MS-11 až po start lodi Cygnus NG-11 a výstup do volného prostoru z ISS.

Svět nad planetou (29. díl)

Mir s připojeným Buranem v představách výtvarníka

Program sovětského a posléze ruského raketoplánu Buran byl současně triumfem i tragédií tamního kosmického průmyslu. Buran, tento bezesporu fantastický kus techniky, se poprvé a – byť to tehdy nikdo netušil – i naposledy vydal do vesmíru při bezpilotní misi v listopadu 1988. Zatímco první let čítal pouhé dva oblety Země, další mise měly být nepoměrně komplexnější. Druhý let s označením 2K1 měl odstartovat opět v bezpilotním režimu a během něj se měl Buran připojit ke stanici Mir. Posádka stanice měla přejít do interiéru raketoplánu a přímo na orbitě měla během několika dní prověřit všechny jeho klíčové systémy. Následně se měl raketoplán opět v bezpilotním režimu od Miru opět odpojit. Neměl však zamířit k Zemi, ale stále na oběžné dráze čekat na pilotovaný Sojuz TM s dvoučlennou posádkou, který by se k Buranu připojil a posádka by mohla opět několik dní pobývat na jeho palubě. Po splnění předepsaného programu se měli kosmonauti opět ve svém Sojuzu vrátit na Zem a raketoplán měl přistát v bezpilotním režimu na Bajkonuru. Takové byly plány, ovšem s rozpadem SSSR a stále většími ekonomickými problémy se start mise 2K1 neustále odsouval. Jenže pro účely společného letu s Buranem už byla spuštěna výroba Sojuzů TM takzvané „série 100“. Rozestavěny byly tři kusy a od svých běžných bratříčků se lišily zejména instalací androgynního stykovacího zařízení APAS-89, což byla vylepšená verze zařízení použitého při letu Sojuz/Apollo v roce 1975. S tím, jak se druhý let Buranu odsouval a rozplýval do ztracena, pomalu ubíhala také záruční doba pro první zhotovený kus „stovkového“ Sojuzu s výrobním číslem 101. Nakonec se pro něj využití našlo a impuls k němu vyšel, možná překvapivě, z opačné strany zeměkoule…

Spektr-RG na Bajkonuru

Na kazašský kosmodrom dorazila 25. dubna cenná zásilka. Ve speciálním ochranném kontejneru sem přijel rentgenový teleskop Spektr-RG. Technici budou v dalších týdnech kontrolovat jeho stav, naplní nádrže palivem a připojí jej k nosné raketě Proton. Pokud se nic nepokazí, mělo by ke startu dojít 21. června letošního roku. Pro Rusko jde o velmi důležitou misi, jelikož ve svém portfoliu má jen pár vědeckých projektů mimo zemský povrch. Spektr-RG vznikl ve spolupráci Ruska a Německa, které zajistilo dodávku hlavního ze dvou rentgenových teleskopů (eRosita), které budou na palubě Spektr-RG spolupracovat.

Svět nad planetou (28. díl)

Sergej Avdějev

Počátek dlouhodobé směny na orbitální stanici není nikdy jednoduchou záležitostí. Situace se dá přirovnat k tomu, když se člověk nastěhuje do zařízeného domu. Přesto, že předchůdci novou posádku několik dní zasvěcují do aktuálního stavu stanice, vysvětlují zvláštnosti a osobitosti jednotlivých systémů a provádějí spolu s nováčky inventuru, zpočátku vše trvá déle, než by si kosmonauti přáli. Detaily v interiéru stanice se odlišují od toho, co byli kosmonauti zvyklí vídat na simulátorech, nejrůznější vybavení a položky jsou uloženy jinde, než očekávali, také přemisťování z jednoho místa na druhé není zpočátku bez problémů a občas se objeví i nějaká modřina. Pokud již kosmonaut předtím cestu do vesmíru absolvoval, jako tomu bylo v případě velitele expedice EO-12 Anatolije Solovjova, je pro něj adaptace mnohem jednodušší. Pokud se však u dotyčného jedná o první let, stejně jako u palubního inženýra EO-12 Sergeje Avdějeva, do adaptačního procesu se vkrádá i nezkušenost, která musí postupně vymizet. Posádka EO-12 měla, stejně jako předchozí směny, úvodní dny po odletu naplánovány jen velmi zlehka. V den odletu předchůdců a den následující byly v plánu zaznačeny jako dny volna, aby se dvojice mohla po zběsilém zápřahu během společné práce s Viktorenkem, Kalerim a Togninim trochu nadechnout. Pak už ale přišly běžné pracovní dny. Solovjov s Avdějevem prováděli údržbu systémů, spustili pícku Krater-V, hledali zdroj zkratu, který se objevil poté, co zapnuli pícku Zona-03, prováděli opakování některých francouzských experimentů. A mezitím čekali na to, až ke stanici dorazí nákladní loď, přičemž jedna z položek na její palubě bude klíčovou pro následující vypjaté týdny, pro které bylo naplánováno hned několik výstupů do otevřeného prostoru…

Angara 3 skončila na rýsovacích prknech

Znělo to jako skvělý nápad – k centrálnímu stupni nosné rakety připojíme různý počet urychlovacích bloků, které s ním mají podobnou konstrukci a tím získáme raketu schopnou vynášet široké spektrum nákladů při zachování jednotné výroby. Tak by se dal ve stručnosti shrnout projekt ruské rakety Angara. Její verze Angara 3 s dvojicí urychlovacích bloků (tedy podobně jako to známe od Falconu Heavy či Delty IV Heavy) měla svými parametry cílit na náklady, které jsou moc těžké pro lehkou verzi Angara 1 (centrální stupeň bez pomocných bloků), ale pro těžkou Angaru 5 (čtyři urychlovací bloky na centrálním stupni)  byly moc lehké. Angara 3 měla podle plánů ze začátku nového tisíciletí nahradit ukrajinské rakety Zenit. Nyní se však nad touto verzí pomalu, ale zřejmě jistě zavírá voda, aniž by přešla do skutečné výrobní fáze.