Štítek ‘historie’

Top 5: Problémy Apolla 11

Start Apolla 11

Mise Apolla 11, jejíž padesáté výročí toto léto slavíme, byla bezesporu obrovským vítězstvím lidského ducha, umu, píle a vůle. Při zpětném pohledu je až neuvěřitelné, že let proběhl zdánlivě bez problémů a splnil všechny úkoly, které mu byly předurčeny. Ovšem tento zpětný pohled je klamný minimálně ve tvrzení, že let probíhal bez problémů. Stejně jako každý let do vesmíru, a tím spíše let k Měsíci, i Apollo 11 si vybralo svou dávku potíží, které se svou závažností různily od otravných drobností až po okolnosti ohrožující misi či dokonce posádky. Ve zprávě o letu (mission report) je uvedeno 11 problémů týkajících se velitelského a servisního modulu, 14 problémů ohledně lunárního modulu a další 3 problémy související s vybavením, které nedodali kontraktoři, ale samotná NASA. V dnešním díle Top 5 se budeme věnovat těm nejzávažnějším poruchám a problémům. Pro některé škodolibé čtenáře tak možná odpadne například populární nadbytek vodíku v pitné vodě, který způsoboval během letu trojici Armstrong, Collins, Aldrin výraznou plynatost, a v souvislosti se kterou Aldrin prohlásil, že nepotřebují žádné motory a trysky, protože dokážou se vlastními silami dostrkat na požadovanou dráhu. Položky v tomto žebříčku jsou mnohem závažnější a jsou řazeny od těch, které mohly předčasně ukončit misi, až po ty, které ohrozily astronauty samotné.

Svět nad planetou (44. díl)

Norman Thagard

V polovině března 1995 vládla na Miru vzrušená atmosféra. Měl totiž dorazit Sojuz TM-21 s další směnou. Pro Viktorenka, Kondakovu a Poljakova bylo vše zajímavější o to více, že jedním ze tří členů osmnácté expedice byl i americký občan – Norman Thagard. Ten se zatím na palubě Sojuzu opět vžíval do pocitů, které nastávají během letu v beztížném stavu. I pro něj to byl zvláštní pocit: přestože se už do vesmíru podíval čtyřikrát na palubě raketoplánu, tentokrát to bylo ve zcela jiných podmínkách a Thagard svým startem vstoupil do historie jako první Američan, který vzlétnul na palubě ruské lodi a jako součást ruské posádky. Situace to byla o to pikantnější, že v letech 1969-1970 odlétal 163 bojových misí ve Vietnamské válce, kde USA a SSSR stály proti sobě. „Kdyby mi někdo v roce 1969 řekl, že budu sloužit pod velením ruského podplukovníka, řekl bych mu že je šílený. Jestli bych někdy měl nad sebou Rusa, tak pouze v případě, že mě sestřelili a jsem válečným zajatcem…“ Přesto o šestadvacet let později právě tato situace nastala, ovšem s tím rozdílem, že Thagard nebyl válečným zajatcem a Rusové byli jeho partnery na cestě vesmírem. Pro stávající posádku Miru také přílet Sojuzu znamenal finální etapu jejich letu a zejména Poljakov byl tím, kdo se na střídání těšil. Na Miru zrovna „kroutil“ patnáctý měsíc nepřetržitého pobytu a přestože pomyšlení na to, že nikdo před ním ještě podobnou věc nedokázal, bylo příjemné, Valerij už toužil po domově…

Top 5: Mýty o Apollu 11

Stopa Buzze Aldrina na Měsíci

„Mezi řidiči je rozšířena řada omylů, polopravd a mýtů o řízení vozidla…“ Právě těmito slovy začínaly před několika lety televizní spoty kampaně za bezpečnější provoz na silnicích. Mnozí čtenáři by mohli hned zkraje namítnout – a co mají tato slova společného s misí Apolla 11, kterou se v letošním seriálu Top 5 zabýváme? Mnohem více, než by se mohlo zdát. O historickém letu Apolla 11 totiž také koluje nejen mezi laickou veřejností mnoho dlouho tradovaných omylů a nepravd, které jsou hluboce zakořeněny ve všeobecném povědomí. A přestože je dnes k dipozici poměrně hodně materiálů, které tyto mýty vyvracejí, mnozí lidé se jich nehodlají vzdát. V dnešním dílu Top 5 se podíváme na pět nejrozšířenějších a pokusíme se je vyvrátit. Autor ovšem upřímně uznává, že hned první mýtus má velmi tuhý kořínek a je mezi populací zdaleka nejrozšířenějším.

Svět nad planetou (42. díl)

Start mise STS-63

Když se raketoplán Discovery 3. února 1995 vznesl k nočnímu nebi, všichni očekávali, že mise STS-63 odstartuje novou epochu dějin spolupráce ve vesmíru. Jedním z hlavních bodů letového programu totiž byl let v těsné formaci s ruskou stanicí Mir. Jenže tento milník se mohl uskutečnit pouze za určitých podmínek. A „zdraví“ obou strojů bylo, jak praví latiníci, „conditio sine qua non“, tedy naprosto nutnou podmínkou. Na straně Miru to mimo jiné znamenalo, že budou fungovat gyrodyny a tím bude zajištěna stabilizace stanice v prostoru. Začátek února byl v tomto smyslu pro Mir klidným obdobím, gyrodyny se chovaly způsobně. Horší to ale bylo s Discovery. Necelou minutu po navedení na orbitu se objevil problém u dvou orientačních motorků RCS. Astronauti po poradě s řídicím střediskem oba motorky odstavili, ovšem u jednoho z nich s označením R1U, který se nacházel v pravém zadním „podu“ v ocasní části raketoplánu, se objevila netěsnost a volně z něj proudilo okysličovadlo tempem zhruba 0,9-1,4 kg za hodinu. To bylo zlé. Letová pravidla hovořila jasně: pokud bude z Discovery unikat palivo nebo okysličovadlo, nesmí se přiblížit k Miru blíže než na 1 000 stop (zhruba 300 metrů). Velitel Jim Wetherbee proto raketoplán natočil tak, aby směřoval horní částí a tím i oním motorkem ke Slunci. Občas docházelo k tomu, že se ventily v motorcích neuzavřely zcela a nahřátí tuto závadu odstranilo. Zatím se mohla posádka pouze dívat na kužel unikajícího okysličovadla, který se rozprostíral do vzdálenosti několika kilometrů od orbiteru, starat se o svou práci a doufat, že se situace zlepší. Po zvážení všech okolností dali Rusové bene pro sblížení na vzdálenost 400 stop (122 metrů). Mezi ruskou a americkou stranou probíhala urputná jednání, jejichž výsledkem bylo optimální řešení: astronauti izolují přívod okysličovadla do skupiny motorků, kam spadal i zlořečený R1U a v tom případě bude možné i přes omezenou ovladatelnost přilétnout k Miru na původně plánovaných 30 stop (zhruba 10 metrů). Na Zemi však v zákulisí probíhala zajímavá debata, která hrozila zkazit devíti lidem ve vesmíru jejich velký den…

Christopher Columbus Kraft, Jr. (1924-2019)

Chris Kraft

S tím, jak se stále více vzdaluje zlatá éra pilotovaného kosmického výzkumu do propasti času, ztrácejí se tváře těch, kteří tehdy byli „při tom“ a díky nimž lidský rod dokázal to, co dokázal. S každou takovou tváří se ztratí také kousíček onoho úžasného příběhu, střípeček mozaiky toho, jak člověk dosáhnul hranice vesmíru a otisknul svou stopu na Měsíci. Mnoho z těchto osobností poskytlo obsáhlé rozhovory, někteří z nich mají na kontě dokonce i autobiografii, přeci však s jejich odchodem ztrácí lidstvo malé detaily, na které se nikdo nezeptal, detaily, které dotyčnému při rozhovoru nebo psaní jednoduše nevytanuly na mysli. A když tuto teorii o nevyřčených detailech, historkách a vzpomínkách vztáhneme na jednoho z nejdůležitějších mužů za celou existenci agentury NASA, lze bez uzardění tvrdit, že jsme ztratili obrovský poklad, celé jedno velké okno do historie dobývání vesmíru. V pondělí totiž tento svět opustil muž, který byl v centru amerického kosmického výzkumu od jeho počátků až do osmdesátých let. Muž, jenž si dokázal vybudovat obrovský respekt všech okolo, capo di tutti capi pilotovaných misí v šedesátých letech. Na poslední cestu se vydal Chris Kraft…

Top 5: pět přistání Neila Armstronga

Neil Amrstrong v X-4

Posádka Apolla 11 byla po právu středobodem mediální „péče“, které se první lunární přistávací misi dostávalo. Je nicméně faktem, že jeden muž z této trojice na sebe přitahoval větší díl pozornosti než zbylí dva. Neil Armstrong byl velitelem mise a právě on měl v případě, že to bude třeba, ručně dovést modul Eagle na lunární povrch. Přestože byl navigační počítač PNGS v lunárním modulu schopen v rámci programu P65 provést celé přistání až po dotyk s povrchem zcela automaticky, nikdo neočekával, že by všechno šlo natolik hladce, že by se do ovládací smyčky Armstrong vůbec nezařadil. Historie nakonec ukázala opodstatněnost této predikce: žádná ze šesti úspěšných lunárních výprav nakonec čistě automatický mód P65 nevyužila. A co více – právě Apollo 11 se ukázalo být, alespoň co se přistání týče, suverénně nejdramatičtější misí. Pro Armstronga se jednalo o jedno z nejtěžších přistání jeho kariéry a bez debat také o to nejdůležitější. Ovšem onomu několikaminutovému dramatu v červenci 1969 předcházelo v Armstrongově kariéře několik neméně dramatických přistání, která jej dost možná pomyslně formovala a připravovala na chvíli, kdy bude celý svět obrazně sedět na kraji židle a sledovat každý jeho počin…

Svět nad planetou (41. díl)

USA versus SSSR

Od konce druhé světové války panovala mezi Spojenými státy a Sovětským svazem výrazná rivalita. Obě velmoci se v průběhu doby dokonce dostaly až na hranu nukleární války a v nejrůznějších konfliktech v regionech Asie a Středního východu docházelo ke konfrontacím vojenské techniky, ale také ke konfrontacím (v mnoha případech skrytě) příslušníků ozbrojených sil obou nepřátelských států. Bylo logické, že soupeření o to, který ze dvou společenských systémů je lepší a životaschopnější, se přelilo i do závodů o vesmír. Na konci padesátých a v průběhu šedesátých let dvacátého století zažil svět nevídanou přehlídku nejrůznějších kosmických prvenství. Závod kulminoval v roce 1969, kdy v tiché soutěži o vyslání prvního člověka na Měsíc Spojené státy zvítězily. Sovětský svaz porážku odmítal přijmout a oficiálně hlásal do světa, že o vyslání člověka na Měsíc nikdy neusiloval. Toto tvrzení se v průběhu času ukázalo jako lživé, faktem však je, že po úspěchu amerického lunárního programu Apollo se cesty obou velmocí rozdělily. Zatímco Amerika se soustředila na vývoj mnohonásobně použitelného kosmického systému, Sovětský svaz se zaměřil na stavbu a provozování orbitálních stanic a nutno říci, že v této oblasti zaznamenali Sověti obrovské úspěchy. A byť se přes veškerou rivalitu a nepřátelské postoje cesty a zájmy obou mocností v oblasti kosmonautiky několikrát protnuly, můžeme si být jisti, že ještě v polovině osmdesátých let si nikdo nedokázal představit, co se za několik roků bude odehrávat vysoko nad hranicí atmosféry…

Svět nad planetou (40. díl)

Transportní loď Sojuz

Když se říjen 1994 přehoupl do listopadu, pro Malenčenka, Musabajeva a Merbolda přišel čas loučení se stanicí. Všechny položky, jež bylo třeba vrátit na Zem, byly uloženy na svá místa v přistávacím modulu a 2. listopadu trojice mužů přeplula do Sojuzu TM-19, aby se loď o pár hodin odpojila a začala se vzdalovat od komplexu. Pro nezaujatého pozorovatele však byl odlet Sojuzu od stanice prapodivný. 60 metrů od stanice Malenčenko přepnul na ruční řízení a poodlétl ještě trochu dále, do vzdálenosti 190 metrů. Následně znovu zapnul automatiku a dal příkaz systému Kurs, aby provedl opětovné připojení ke stanici. Celá procedura byla testem staničního systému Kurs. Během několika předchozích stykovek se vyskytly nestandardní situace a přestože byly pravděpodobné příčiny odhaleny, vedení letu si chtělo být jisto, že samotný Kurs funguje tak, jak má. Sojuz TM-19 se pomalu blížil ke stanici a ve vzdálenosti 25 metrů posádka přepnula na záložní režim, aby byl otestován také ten. Sojuz se choval naprosto způsobně a přibližně 35 minut po odpojení se opět připojil k zadnímu uzlu stanice. Kurs prokázal svou bezvadnou funkci a potvrdil předchozí závěry ohledně příčin dramatických stykovacích manévrů během předchozích měsíců. Automatika fungovala dokonce tak dobře, že z 80 kg paliva, které bylo pro tento experiment vyčleněno, bylo spotřebováno pouhých 36 kg. O hodinu později už byli „MMM“, jak Malenčenkovi, Musabajevovi a Merboldovi přezdívali, zpátky v útrobách stanice. Jejich pobyt ovšem neměl dlouhého trvání.

TOP5: čísla Apolla 11

Čísla

Letošní letní série TOP 5 je věnována jedné z největších (a podle autora vůbec největší) událostí v dějinách lidstva – prvnímu přistání člověka na jiném nebeském tělese. Tento epochální čin vykonala posádka Apolla 11 v červenci 1969 a prostřednictvím přímého televizního přenosu bylo zhruba 530 milionů lidí po celém světě svědky celého dění. Do té doby žádná událost nepřitáhla k televizním obrazovkám tolik diváků. Neila Armstronga a Buzze Aldrina na povrch Měsíce dostala titánská práce a úsilí přibližně čtyř set tisíc lidí a několika stovek firem a organizací. Výsledkem jejich práce byla obří raketa vysoká 110 metrů, jež udělila kosmické lodi rychlost zhruba 38 832,5 km/h, tedy nepatrně menší než druhou kosmickou rychlost. Z celkové startovní hmotnosti 2 938 314,674 kg pak při přistání do Tichého oceánu zbylo pouhých 4 931,9 kg včetně tří mužů a vzorků lunárních hornin a prachu. Pro některé čtenáře je možná tento odstavec zbytečně přeplněn daty, ovšem není to náhoda. V dnešním díle TOP 5 se na historickou misi Apolla 11 podíváme právě optikou čísel. Vybral jsem pět číselných údajů, které byly důležité pro misi samotnou nebo pro historické pozadí její realizace. Stejně jako u mnoha jiných dílů tohoto seriálu platí, že pořadí bylo velmi obtížné určit a kdokoli jiný by tento článek psal, zvolil by zcela určitě odlišné pořadí, pokud by vůbec vybral stejná čísla. A abych čtenáře neuvedl v omyl, rovnou se přiznám, že právě stran pořadí jsem malinko podváděl. Vypomohl jsem si totiž časovou posloupností mise, v níž jsou ona čísla ukotvena.

Svět nad planetou (39. díl)

Valentina Těreškova

První ženou, která se podívala do kosmického prostoru, se stala v roce 1963 Valentina Těreškova. Tehdy se mohlo zdát, že Sověti nastolili trend, v němž nečiní rozdíly mezi mužem a ženou ani v tak náročné oblasti, jakou lety do vesmíru jsou. Ovšem záhy se ukázalo, že se jednalo spíše o politickou proklamaci. Krom Těreškové výcvikem prošly ještě další čtyři ženy a nějakou dobu byl v plánu čistě ženský let vícemístné lodi Voschod, nakonec z něj však sešlo a v roce 1969 ony čtyři ženy opustily oddíl kosmonautů. Druhá státní příslušnice SSSR se do vesmíru podívala v roce 1982, tedy až o dlouhých 19 let později. Světlana Savickaja se posléze stala první ženou, která vykonala dva kosmické lety a první ženou, která vystoupila do volného prostoru. Savickaja se měla do vesmíru vrátit ještě potřetí, tentokrát v roli velitelky čistě ženské posádky. S Jelenou Dobrokvašinou a Jekatěrinou Ivanovou se připravovala nejprve na let ke stanici Saljut 7, který byl ovšem nejdříve posunut v souvislosti s havárií stanice v únoru 1985 a po předčasném návratu čtvrté základní posádky byl zrušen. Nicméně ženská posádka měla dostat druhou šanci v podobě letu ke stanici Mir. Start se předpokládal někdy v roce 1987, ovšem ani nyní se na ženskou misi nedostalo: velitelka posádky Světlana Savickaja otěhotněla a se všemi nadějemi byl konec – v květnu 1987 byl let zrušen. Jekatěrina Ivanova se podle některých zdrojů měla stát členkou posádky Sojuzu TM-5, přičemž přednost nakonec dostal zkušenější Viktor Savinych, a také Sojuzu TM-6, odkud ji „vystrnadil“ afghánský kosmonaut. Zdálo se, že ženám v sovětské kosmonautice prostě pšenka nekvete. Podzim 1994 měl tuto situaci alespoň částečně napravit…