Štítek ‘ESA’

ESA – 11. díl – Poprvé k Měsíci

SMART-1

Pokrok všech významných kosmických agentur světa přicházel postupně. Nejdříve přišly cesty na oběžnou dráhu, poté pokusy o dobývání Měsíce a vzápětí první meziplanetární cesty k Marsu či Venuši. Toho jsme mohli být svědky v šedesátých letech, kdy si takto probojovávali své cesty USA a Sovětský svaz. Dnes můžeme to samé sledovat v podání Číny či Indie. Indie už zkoumala Měsíc z jeho oběžné dráhy pomocí sondy Chandrayaan-1 a letos na podzim chystá start své první sondy k Marsu, která ponese jméno Mangalyaan. Obdobně Čína už kroužila kolem Měsíce se svými průzkumníky Chang’e 1 a Chang’e 2. Na letošní rok chystá start a následné přistání s velkou sondou Chang’e 3 a v příštích pěti letech plánuje toto přistání zopakovat a snad i dopravit vzorky zpět na Zemi. Ve stejném časovém horizontu by také Čínani rádi poslali své sondy k Marsu a asteroidům. Evropa však kráčí výrazně odlišnou cestou. Nejdříve dosáhla rekordně blízkého průletu kolem Halleyovy komety se sondou Giotto, poté se jí dokonce podařilo doposud nejvzdálenější přistání lidského výtvoru v historii, tj. přistání sondy Huygens na Saturnově měsíci Titanu, a nakonec se usadila se svým satelitem na oběžné dráze Marsu a pokusila se na něm i přistát (o této misi více v některém z příštích dílů). Měsíc přišel na řadu až jako čtvrtý, a tom si můžete přečíst v dnešním článku.

ESA – 10. díl – Technologické demonstrátory Proba

Po letní prázdninové pauze se náš blog vrací zpět k pravidelnému vydávání pondělního seriálu o Evropské kosmické agentuře. V minulých dílech jsme popsali nejdůležitější a nejúspěšnější mise, jaké Evropa uskutečnila na poli vesmírného výzkumu v minulosti. S tímto dílem však přicházejí nejen projekty současné, ale také plánované, které se pod taktovkou Evropské kosmické agentury uskuteční v blízké budoucnosti. A nejen to! Pohodlně se tedy usaďte a začtěte se do tohoto článku, který odstartuje druhou část seriálu o agentuře ESA. Dnešní článek popisuje úspěšnou sérii technologických demonstrátorů v oblasti autonomního výzkumu a monitorování životního prostředí i blízkého vesmíru. Řeč tedy bude o družicích Proba.

Gravitační anomálie na Titanu

titan_nahled zdroj:nasa.gov

Titan je zatím jediným dalším tělesem kromě Země, na kterém probíhá koloběh kapaliny. Obíhající kapalinou není však voda, nýbrž kapalné uhlovodíky, které tvoří jezera. Z nich se kapalina dostává do atmosféry. Nakonec zkondenzuje a spadne ve formě deště zpět na povrch. Tam pak může kromě doplnění hladiny stávajících jezer vytvořit jezera nová nebo se drobnější proudy mohou nakonec stéci do řek. O jejich objevu jsme vás informovali v prosinci 2012. Se vsakováním to mají však uhlovodíky velmi obtížné, neboť pod povrchem se nachází ledová krusta. Ta je již tvořena skutečně vodním ledem, který má při teplotě -180°C panující na Titanu tvrdost srovnatelnou s mnohými známými pozemskými nerosty. A led je tím činitelem, který nedávno zamotal hlavy vědcům.

Ariane 6 – Nová raketa pre Európu

Pred dvoma dňami 9. júla sme sa konečne dočkali. Európska kozmická agentúra predstavila finálny koncept raketového nosiča novej generácie Ariane 6, ktorý má od nového desaťročia poskytovať služby hlavne súkromným spoločnostiam a nahradiť tak dnes slúžiace nosiče Ariane 5 a Sojuz. Ak však čakáte obrovský nosič s nosnosťou cez tridsať ton, asi budete mierne sklamaní. Napadá ma otázka, či to nie je po obrovských úspechoch s raketovými technológiami krok späť.

ESA – 9. díl – Vesmír Newtonovýma očima

Pozemská atmosféra nás chrání před mnohými druhy nebezpečného kosmického záření. Jedním z druhů záření, které nikdy nedosáhne povrchu zemského je to rentgenové. Pro nás, živoucí bytosti by bylo smrtící, a tak můžeme atmosféře poděkovat za její ochranu. Avšak rentgenové záření, stejně jako všechny ostatní vlnové délky elektromagnetického spektra, s sebou nese informace o vzdálených končinách hlubokého vesmíru. Zemská atmosféra tedy okrádá astronomy o tyto informace a před příchodem kosmického věku neexistovala žádná možnost, jak je získat. S vypuštěním Sputniku ale astronomům začalo svítat na lepší časy. Už v padesátých letech začali reálně pomýšlet na observatoře umístěné na oběžné dráze. Ty by oproti těm pozemským měly řadu výhod – ničím nerušený výhled, možnost pozorování na všech vlnových délkách, nesmírně dlouhé expozice ad. Vytoužené se stalo skutečností a dnes je na oběžné dráze i daleko za ní umístěno mnoho astronomických observatoří pozorujících vesmír v oboru viditelného, infračerveného, rentgenového, ale i gama záření. V devátém díle našeho seriálu se tedy zaměříme na to výše zmíněné, rentgenové. Předmětem článku bude orbitální rentgenová observatoř XMM-Newton, kterou vypustila Evropská kosmická agentura v roce 1999.

Kosmotýdeník 40. díl (17.6. – 23.6.2013)

Týden se s týdnem sešel a opět je tu neděle. A tento čas, přesněji řečeno kolem poledne už tradičně patří vydání nového Kosmotýdeníku, seriálu, který mapuje zajímavé události na poli kosmonautiky. Ani dnes nepřijdete o tři zajímavé události. První z nich bude představení nového oddílu amerických astronautů. Ve druhé zprávě se zaměříme na dění okolo společnosti SpaceX a konečně třetí téma bude o úspěšném testu evropského zařízení IXV, které má být základem pro budoucí evropskou loď schopnou návratu z oběžné dráhy.

Venuše má rychlejší větry

Venus Express zdroj: nasa.gov

Dlouhodobý a systematický výzkum Venuše přináší své další ovoce .

Tým okolo evropské sondy Venus Express minulý rok v únoru ohromil vědecký svět zprávou o razantním zpomalení rotace Venuše o celých 6,5 minuty proti údajům naměřeným sondou Magellan v první polovině 90.let minulého století. Zdá se, že na zpomalení má svůj veliký podíl hustá atmosféra Venuše. I aktuální objev se týká atmosféry Venuše, konkrétně pohybu vzdušných mas. Více než šest let výzkumu Venus Expressu z mírně protáhlé eliptické dráhy prozradilo nečekané změny v rychlostech vanoucích větrů.

ESA – 8. díl – Nejvzdálenější přistání od Země

Nemá cenu komukoli představovat Saturn, mnohými považovaný za nejkrásnější planetu Sluneční soustavy. Tento plynný obr je se svými prstenci kolosálním objektem, nad jehož fotografiemi lidstvo žasne celá desetiletí. Ačkoli je planeta samotná nesmírně zajímavá, mnohem zajímavější mohou být některé z jejich měsíců. Těch je doposud známo více než šedesát, z nichž je 24 původních, kdežto ty ostatní jsou zachycenými planetkami. Některé měsíce jsou opravdu pozoruhodné. Druhý největší měsíc Saturnu, Rhea, je možná obklopen vlastním trojitým prstencem. Enceladus je nejmenším geologicky aktivním tělesem Sluneční soustavy. Zpod jeho povrchu tryskají do okolí gejzíry vodního ledu a páry. Spolu s Jupiterovou Europou je nejžhavějším kandidátem na nalezení mimozemského života. Několik dalších měsíců obíhá uvnitř Saturnových prstenců a způsobují tak velmi složité a zajímavé gravitační interakce. Přesto všechno vědce nejvíce udivuje jiný měsíc. Titan je největším Saturnovým souputníkem a zároveň druhým největším měsícem celé Sluneční soustavy. Je dokonce větší než planeta Merkur. Jako jediný měsíc má hustou atmosféru a dokonce i ekvivalent vodního koloběhu na Zemi – v tomto případě se však jedná o metan. Titan je zkrátka nesmírně zajímavým tělesem, a kdyby neobíhal Saturn, ale Slunce, byl by více než právoplatnou planetou. A právě k Titanu se vydala evropská sonda Huygens, kterou, spolu s její mateřskou sodnou Cassini, osobně považuji za nejambicióznější meziplanetární misi, jaká byla doposud uskutečněna.

ESA – 7. díl – Jak daleko jsou hvězdy?

Znalost vzdálenosti hvězd je při výzkumu vesmíru elementární. Bez vzdálenosti je nemožné změřit zářivý výkon nebo absolutní jasnost hvězd. Bez určení vzdálenosti nemůžeme poznat pravou podstatu hvězd. Nedozvíme se tedy, zda jde o nějakého hvězdného obra, červeného trpaslíka, nebo například hvězdu hlavní posloupnosti. Jeden z největších antických astronomů, Hipparchos z Nikaie byl výborný matematik a především průkopník v oboru astrometrie. Dávno před vynálezem dalekohledu se zhostil náročného úkolu měření poloh hvězd za pomocí svých vlastních očí a měřících pomůcek, jež vynalezl. Mimo jiné určil sklon zemské osy, objevil její precesi a změřil délku slunečního roku. Jeho nejvýznamnějším přínosem však byl katalog 1080 hvězd, který byl prvním svého druhu. Dnes se poohlédneme po vesmírné misi následovníka a jmenovce tohoto starověkého Řeka. Nebude jím nic jiného než astrometrická družice Hipparchos Evropské kosmické agentury.

ESA – 6. díl – Návštěva u Halleyovy komety

Přibližně každých 75 let lze ze Země pozorovat snad nejznámější kometu vůbec. Její označení je 1P/Halley, ale široká veřejnost ji zná spíše pod názvem Halleyova kometa. Jde o krátkoperiodickou kometu s dobou oběhu 75,3 roku. V nejvzdálenějším bodě své eliptické dráhy, tedy v aféliu, se kometa dostane až za dráhu Neptunu. Naopak během nejvyššího přiblížení ke Slunci (perihéliu) se dostane téměř až k dráze Merkuru. Po většinu života je kometa nevýrazným zledovatělým tělesem. Jakmile se ale začne přibližovat ke Slunci, její teplota stoupá a okolo jádra se vytváří tzv. koma, složená z plynů uvolňujících se z jádra. Při ještě větším přiblížení začíná její nejdramatičtější a pro pozorovatele nejkrásnější období. Díky vysoké teplotě se jádro komety začne odpařovat a vznikající plyny a prachové částice vytváří několik set milionů kilometrů dlouhý chvost, jež je formován slunečním větrem. A právě během tohoto období Evropská vesmírná agentura vyslala k Halleyově kometě sondu Giotto, jejíž misi si dnes podrobněji popíšeme.