Štítek ‘Atlantis’

Svět nad planetou (50. díl)

Atlantis pohledem z Miru

Američané do projektu Shuttle-Mir vložili nemálo finančních prostředků a úsilí. Předpokládali, že jejich investice jim přinese důležité poznatky během plánovaných společných letů raketoplánů a Miru a také během pobytů amerických astronautů na palubě komplexu. Přestože jsou cesty do vesmíru samy o sobě riskantními, Američané zastávali filosofii, jejímž imperativem bylo nezvyšovat zbytečně riziko jak pro posádky, tak pro stroje. Když proto přišli Rusové s plánem na „snímek desetiletí“, pro jejich zámořské partnery to byl tak trochu šok. Tento „snímek desetiletí“ měl být pořízen Anatolijem Solovjovem a Nikolajem Budarinem během odletu raketoplánu od Miru. Neměl být ovšem pořízen zevnitř stanice, ale zvenčí! Sojuz TM-21 se Solovjovem a Budarinem se měl odpojit od Miru, provést oblet komplexu a následně zaviset u levoboku stanice. Mezitím se měl odpojit i raketoplán a posádka Sojuzu měla pořídit ony spektakulární záběry Atlantisu v době těsně před jeho odpojením a během něj. Přibližně po půlhodině samostatného letu se měl Sojuz opět připojit k Miru a Solovjov s Budarinem měli přejít na jeho palubu. Na krátkodobém odpojení Sojuzu nebylo nic zvláštního, Američany však znepokojoval fakt, že během této operace měl Mir zůstat bez posádky. Riziko, že by došlo ke ztrátě orientace stanice a střetu s raketoplánem bylo poměrně malé, horší byla možnost, že se z jakéhokoli důvodu Sojuz nedokáže s Mirem opět spojit. Pokud by následně Mir v důsledku ztráty orientace přišel o elektrickou energii, mohl se opakovat scénář z února 1985, kdy Saljut 7 potkal právě tento problém. Jen s obrovským úsilím a díky mistrovství posádky Sojuzu T-13 se podařilo stanici opět přivést k životu. Američané byli znepokojeni potenciální ztrátou vložených financí. Rusové však byli neoblomní. Manažer ruské části programu Shuttle-Mir Valerij Rjumin prohlásil: „To je naše riziko, ne vaše.“ Operace nazvaná „Rodeo-2“ dostala zelenou…

Vesmírné osudy 113. díl – Christopher Hadfield

Kanadští astronauti v roce 1992

Co byste odpověděli, kdyby se vás někdo zeptal, zda chcete být astronautem? Myslíte si, že člověk, který většinu svého života činí vše, co jen může, aby se mu jeho sen splnil a stal se astronautem, by v této chvíli svoji cestu vzdal? Konec minulého dílu Vesmírných osudů byl předvídatelný, ale další cesta Christophera Hadfielda už tolik ne. V roce 1992 se stal členem nového čtyřčlenného oddílu kanadských astronautů a začal dlouhý a náročný výcvik. Už na počátku výcviku si Chris uvědomil, že samotné přijetí mezi astronauty, dokonce ani mnoho cenných zkušeností z doby, co dělal pilota, z něho astronauta neudělá. Dokonce ani, když podstoupí všechny simulace a výcvik stále ještě není tím, kdo by se mohl nazývat astronautem. Co je tou hranicí? První let do vesmíru? První výstup do volného prostoru? Nebo první úspěšné vyřešení krizové situace? Neexistuje na to jednoznačná odpověď, ale rozhodně stojí za to ji zkusit najít.