Od sedmdesátých let minulého století se sovětská pilotovaná kosmonautika zaměřovala na dlouhodobý pobyt člověka ve vesmíru. K tomuto účelu v první fázi sloužily stanice s názvem „Saljut“. Motivem pro provozování těchto stanic byl ostentativně mírový výzkum zaměřený na biomedicínská sledování, materiálové experimenty, dálkový průzkum Země, astronomická pozorování a podobně. Málokdo však v té době věděl, že pod pláštík mírového programu Saljut „vklouzlo“ i několik stanic s odlišnou konstrukcí a velmi odlišným zaměřením. Tyto stanice byly vesměs navrhovány jinými konstruktéry, jejich konstrukce nebyla zcela totožná s mírovými Saljuty a jejich hlavním účelem bylo posloužit vojákům ke sledování a snímání nepřátelského území ve vysokém rozlišení. A přestože navenek tehdejší sdělovací prostředky přinášely zprávy o tom, že kosmonauti na palubách Saljutu 3 a později Saljutu 5 plní zadaný program ve prospěch vědy a národního hospodářství SSSR a spřátelených zemí, ve skutečnosti bylo hlavní náplní jejich práce něco zcela jiného. A navíc tyto stanice ve skutečnosti nesly zcela jiné jméno. Jméno, jež je i dnes zahaleno tu více, tu méně průhledným závojem tajemství a dohadů – Almaz…

​
​ MOL si žádá odpověď…

Už naši dávní předkové věděli, že informace o protivníkovi, jeho síle, zbraních, počtech bojovníků a manévrech, které provádí, jsou nezbytnou součástí arzenálu každého, kdo chce uspět v boji či v míru. Možností, jak tyto informace získat, je samozřejmě mnoho – od nasazení špehů, vytěžování zběhů, přes přímé pozorování protivníkových vojsk až po zachycování komunikace v různých podobách.

Postupem času šel ruku v ruce s rozvojem technologií přirozeně také i vývoj technologií a způsobů získávání informací. V osmnáctém století je zaznamenáno první použití pozorovatelských balonů, ze kterých byla řízena dělostřelecká palba a získáván přehled o pohybech na bojišti. Ve století dvacátém postupně tuto roli převzaly prostředky těžší než vzduch.

Poprvé byly letouny v roli zvědů nasazeny v 1. světové válce a v následujícím globálním konfliktu se již bez informací získaných ze snímků neobešel žádný velitel většího útvaru. S koncem 2. světové války však nepřišlo v tomto směru žádné zvolnění tempa vývoje. Záhy po spojeneckém vítězství nad Německem a posléze nad Japonskem se mezi západem a východem uzavřela „železná opona“, jak ideologickou propast nazval ve svém projevu z března 1946 Winston Churchill.

Mezi západními mocnostmi a SSSR s jeho satelitními zeměmi se rozhořel podivný typ konfliktu-nekonfliktu. Obě strany se nepouštěly do otevřené ozbrojené konfrontace, místo toho fungovaly coby stínoví hráči v několika lokálních konfliktech zejména v Asii a na středním Východě. Jak západní strana, tak Sovětský svaz nicméně mohutně zbrojili a rozšiřovali svůj arzenál, mimo jiné v oblasti nukleárních zbraní právě pro případ možné přímé konfrontace.

Roli výzvědných platforem v té době přejímaly dedikované stroje, jejichž typickým zástupcem se stal legendární letoun U-2. Ovšem ani vysoce specializovaná konstrukce s do té doby neuvěřitelnými výkony nezaručovala jednak nezranitelnost a také optimální pokrytí cílů zájmu. Oči obou stran se velmi záhy začaly obracet ke kosmickému prostoru.

Rozvědka prováděná z oběžné dráhy má několik nesporných výhod. Hlavní výhodou je fakt, že do kosmického prostoru nezasahují výsostná území jednotlivých států. Nelze tedy hovořit o narušení vzdušného prostoru oponentem. Další výhodou je objem získaných dat. Zatímco například U-2 snímaly pás území o šířce maximálně několika desítek kilometrů, u výzvědných družicích můžeme hovořit o pásech řádově širších. Družice byly dlouhou dobu také víceméně nezranitelné – na konci padesátých a minimálně v první polovině šedesátých let neexistovala skutečně účinná technologie, s jejíž pomocí by bylo možné protivníkovu družici zneškodnit (byť od konce padesátých let byly prováděny experimenty s protidružicovými střelami).

Nicméně každá mince má dvě strany a ani rozvědka z orbity není výjimkou. V první řadě byly přelety prvních generací strojů tohoto typu velmi dobře predikovatelné. Možnosti manévrování na oběžné dráze nebyly nijak oslnivé a obě strany věděly velmi dobře, kdy nastal čas citlivá zařízení a stroje schovat do bunkrů nebo hangárů.

Mimochodem – na kosmodromu Bajkonur měly případy, kdy teoreticky mohlo nechtěné oko spočinout na tajném vybavení, kódový název „Škorpion“. K názvu byly vždy přidávána číselná označení, díky nimž bylo jasné, o jakou hrozbu se jedná. Škorpion 1 znamenal, že ve vlaku na trati vedoucí kolem kosmodromu se může nacházet nepřátelský špion a odposlouchávat radiokomunikaci. Škorpion 2 byl signál označující přelet cizího letounu. Škorpion 3 pak bylo označení právě pro přelet nepřátelské výzvědné družice. Existoval ještě další stupeň bdělosti – Škorpion 4. Tento signál, myšlený coby žert, upozorňoval pracovníky na různých místech kosmodromu, že se blíží hlavní konstruktér Sergej Koroljov. Když se Koroljov o tomto označení své osoby dozvěděl, zprvu se, věren své povaze, okázale rozčílil. Po chvilce však jeho rozčilení přešlo plynule do hromového smíchu…

Druhou nevýhodou fotografické rozvědky oběžné dráhy je počasí. Určitý díl zemského povrchu je vždy zakryt oblačností a pokud je pod mrakem místo, o které máme eminentní zájem, máme bohužel smůlu. Samozřejmě, dnes již existují způsoby, jak si s oblačností poradit, například radarem, nicméně v „dřevních dobách“ kosmonautiky bylo umístění dostatečně výkonného radaru na palubu družice spíše z říše sci-fi.

O výhodách i nevýhodách fotorozvědky z vesmíru se USA i SSSR přesvědčily relativně záhy po úsvitu praktické kosmonautiky. Američané začali v tomto ohledu pracovat na svých projektech dříve. Zprvu pod označením WS-117L, posléze pod krycím názvem CORONA. Pod posledně zmíněným označením (byť pro veřejnost nesly tyto družice označení „Discoverer“) začaly americké družice létat v roce 1959.

Sověti si v tomto ohledu dali trochu více načas, nicméně jejich výzvědné družice s názvem Zenit se mohla pochlubit jednou zajímavou okolností svého vzniku. Její vývoj posloužil de facto jako krycí zástěrka pro vývoj pilotované kosmické lodě Vostok. Zenity pak začaly létat v roce 1962.

Obě strany se záhy přesvědčily jak o přínosech, tak o úskalích tohoto způsobu získávání informací. A obě strany také postupně došly ke způsobu, jak výše zmíněné nevýhody ne sice zcela, ale alespoň částečně eliminovat. Oním lékem na zmíněné nešvary měla být přítomnost lidského prvku.

Stanice MOL na koláži Marka Wadea
Zdroj: astronautix.com (kredit: Mark Wade)

Spojené státy začaly rozvíjet svůj program pilotované výzvědné orbitální stanice MOL (Manned Orbiting Laboratory) v prosinci 1963. V srpnu následujícího roku byla existence programu oznámena veřejnosti, přičemž o jeho pravém účelu samozřejmě nepadlo ani slovo. Přestože plány pro MOL byly poměrně ambiciozní, program od počátku bojoval s chronickým nedostatkem financí a spory v rámci ozbrojených složek a zpravodajské komunity. Byl uskutečněn pouze jeden nepilotovaný start s částečnou maketou pro otestování dílčích systémů, tím však veškerá letová aktivita MOL končila. Poté, co bylo do programu nalito 1,5 miliardy dolarů, byl v létě 1969 zrušen. Jedním z argumentů hovořících pro zrušení MOL byl fakt, že v té době už byly za dveřmi technologie, jež měly učinit z této stanice zastaralý stroj. A ony technologie si měly poradit i bez člověka na palubě…

Ani na sovětské straně nenechávala myšlenka pilotovaného průzkumu zainteresované osoby chladnými. Už German Titov během svého celodenního letu v srpnu 1961 měl k dispozici kameru Konvas, pomocí níž pořizoval i záběry zemského povrchu. Tyto záběry pochopitelně nebyly v žádném případě použitelné pro jakékoli zpravodajské aktivity, nicméně jistý zárodek zájmu v tomto směru se zde bezesporu vysledovat dal.

Vladimir Nikolajevič Čeloměj
Zdroj: wikipedia.org

Kořeny zrození rodiny sovětských výzvědných pilotovaných stanic bychom mohli zasadit přibližně do jara 1961. Tehdy se na rýsovacích prknech tehdejší konstrukční kanceláře OKB-52 (později CKBM a dnes NPO Mašinostrojenija), kterou vedl Vladimir Nikolajevič Čeloměj, začal rodit velmi důležitý prvek umožňující existenci těchto stanic (a nejen jich). Konstruktéři začali na Čelomějův příkaz rozpracovávat projekt těžké mezikontinentální rakety se startovní hmotností 500 tun, která měla být schopna dopravit na cíl na opačné straně zeměkoule hlavici o síle 100 megatun, eventuálně umístit na oběžnou dráhu náklad o hmotnosti něco přes 8 tun, tedy dvojnásobek hmotnosti, jakou do té doby byla schopna vynést „semjorka“ Sergeje Koroljova.

Raketa dostala označení UR-500 (UR bylo označení „универсальная ракета“, tedy „univerzální raketa“, což odkazovalo na její možné použití jak pro účely dopravy jaderných hlavic na území protivníka, tak na schopnost vynášení družic na orbitální dráhu). Vojenský GRAU index ji označoval jako 8K82, známá je však dodnes podle názvu svého prvního nákladu vyvedeného na orbitální dráhu – Proton. Díky Protonu bylo možné začít pošilhávat po vypouštění mnohem komplexnějších a pokročilejších kusů techniky, než tomu bylo doposud. Navíc se na obzoru začala rýsovat třístupňová varianta (jež posléze dostala označení 8K78K, na veřejnosti pak byla označována jako „Proton-K“). U ní už se hmotnost vynášeného nákladu mohla pohybovat kolem dvaceti tun.

Proton (speciálně ve variantě „K“) byl na svou dobu skutečně gigantickým strojem, který bez problémů snesl srovnání s americkým Saturnem I. V jednom parametru ovšem za svým americkým protějškem zaostával. Průměr jeho trupu činil zhruba 4,15 metru, u Saturnu to bylo přes 6,6 metru. Bylo to dáno způsobem přepravy z výrobního závodu na místo startu. Oproti Američanům se Sověti nemohli spoléhat na vodní cesty. Zatímco Saturny, konkrétněji jejich první (a u Saturnu V i druhé) stupně, cestovaly na bárce až téměř k hale VAB, Sovětům nezbylo nic jiného, než poslat své díly Protonu po železnici, kde právě šířka 4,15 metru a délka zhruba 21 metru byla limitem pro jízdu po dvoukolejných tratích a také pro tunely a oblouky.

Než se vážený čtenář rozčílí a vzkřikne – tak tomu není, Proton má nejširší průměr 7,4 metru, hanba autorovi! – bude dobré celou záležitost upřesnit. V nejširším místě, tedy u své základny má Proton skutečně šířku přes sedm metrů, je tomu tak však proto, že základna je tvořena centrální nádrží okysličovadla, kolem které je umístěno šest nádrží s palivem a s motory. K finální montáži a sestavení „paketu“ dochází až na Bajkonuru (mimochodem – právě omezení daná železnicí se ukázala být jedním z klíčových negativních faktorů u lunárního giganta N-1. Raketa byla natolik rozměrná že po jejím sestavení ve výrobním závodě musela být rozložena, po kouskách převezena na Bajkonur a tam v obří hale, která byla de facto obdobou části výrobního závodu, opět sestavena jako obří skládačka. O nákladnosti a možnosti vzniku chyb a defektů asi není potřeba dlouze mluvit. V případě N-1 se zkrátka geografická poloha Bajkonuru postavila proti raketě…).

Proč ale mluvíme o Protonu a také dlouze popisujeme limity, jež určovaly jeho rozměry? Proton byl, jak už bylo řečeno, původně koncipován coby balistická mezikontinentální raketa s možností umisťovat náklady na orbitální dráhu, eventuálně na dráhy k jiným nebeským tělesům. V polovině šedesátých let měl plnit roli nosiče pilotované lodi pro oblet Měsíce. V rámci programu L1 měl Proton vynášet lodi 7K-L1, jež vycházely z lodi Sojuz (samozřejmě byly velmi výrazně modifikovány). Ovšem než mohl být uskutečněn let s lidmi na palubě, začalo být jasné, že program L1 nemá budoucnost. Proton tak vynesl pouze několik bezpilotních lodí 7K-L1 pod nicneříkajícím názvem Zond, které se smíšeným úspěchem oblétávaly Měsíc s drobným zvířectvem na palubě.

Ani ve své vojenské roli neměl mít Proton štěstí. Původní koncepce předpokládala, že raketa bude startovat z obří šachty. Existovala dokonce idea, že v šachtě bude otočný mechanismus, na kterém budou obří Protony umístěny jako náboje v bubínkovém revolveru. Tato idea byla pochopitelně naprosto megalomanská a její realizace by si vyžádala neuvěřitelné množství finančních prostředků. Když v roce 1964 viděl model vypouštěcí šachty tehdejší generální tajemník Komunistické strany SSSR a muž číslo jedna v kremelské hierarchii Nikita Chruščov, pronesl památnou otázku: „Tak co tedy budeme budovat? Komunismus, nebo šachty pro UR-500?“ Chruščov si velmi dobře uvědomoval, že raketa UR-500 je jako vojenský prostředek stejně tak nešikovná, jako tomu bylo u Koroljovovy R-7.

Nosná raketa Proton-K
Zdroj: commons.wikimedia.org

Pro Proton se tedy musela najít nová role. Poprvé její nástin vyslovil sám Vladimir Čeloměj 12. října 1964 na poradě vedení OKB-52. Dal příkaz, aby začal být rozpracováván projekt vojenské orbitální stanice o hmotnosti 19 tun, která měla být vynášena nosičem UR-500K (tedy Protonem ve třístupňové verzi). Podle jeho záměru měla mít stanice životnost jeden až dva roky a měly se na ní střídat posádky tvořené dvěma až třemi lidmi. Na palubě stanice měl být umístěn teleskop, kamery a fotoaparáty s velkým rozlišením, radiolokátory, prostředky pro vlastní obranu a dokonce i bombardovací systém. Stanice měla být přímou odpovědí na projekt MOL, kterým se Američané snažili získat náskok v získávání zpravodajských informací z vesmíru.

Ještě předtím, než se týmy konstruktérů mohly pustit do díla, byly jasné jisté limity, které nás opět odkazují k výše uvedeným limitům pro stupně Protonů: délka stanice neměla přesáhnout 21 metrů a maximální průměr jejího trupu pak neměl přesáhnout 4,15 metru.

27. října 1965 záměr svými usneseními č. 294 a 295 oficiálně posvětil ministr všeobecného strojírenství Sergej Afanasjev (zde je vhodné připomenout, že pod fasádou ministerstva všeobecného strojírenství se ve skutečnosti skrýval orgán mající v gesci kosmonautiku a raketový průmysl). OKB-52 dostalo čas do května následujícího roku, kdy mělo představit předběžný projekt stanice. Sám Vladimir Čeloměj ve svém příkaze z 26. listopadu téhož roku svým podřízeným stanovil termín pro započetí nezbytných prací a vydání technických instrukcí dodavatelským závodům tak, aby tyto mohly vypracovat předběžné projekty subsystémů a agregátů, do 15. prosince 1965. Tak se na světlo světa dostal projekt, jenž dostal název „OPS“ (Орбитальная Пилотируемая Станция – Orbitální pilotovaná stanice), do historie se však zapsal pod názvem „Almaz“, neboli „Diamant“. Jeho pouť na orbitální dráhu a vlastně celá kariéra však měla vést skrze velmi, velmi trnité cestičky…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://www.astronautix.com/graphics/s/salyut3.jpg (kredit: Dmitry Pieson via astronautix.com)
http://www.astronautix.com/graphics/m/molview1.jpg (kredit: Mark Wade)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Vladimir_Nikolaevich_Chelomey.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Proton_with_Granat.jpg