Články autora 'Vladimír Pecha':

Teleskop Swift zachytil Siding Spring na cestě k Marsu

Swift http://swift.gsfc.nasa.gov/

Koncem května se na kometu C/2013 A1 Siding Spring zaměřil detektor Swift. Ta proletí v druhé půli roku kolem planety Mars a dostává se proto stále častěji do hledáčku astronomů. Swift snímkoval v ultrafialové oblasti a pomohl astronomům prokázat k jak překotnému úniku vody z jádra dochází. Tím je možné zároveň lépe odhadnout její velikost.

„Siding Spring proniká hlouběji do naší sluneční soustavy poprvé, bude tedy hodně zajímavé sledovat, co s ní udělá zahřívání slunečním zářením“, vysvětluje astronom Dennis Bodewits z University of Maryland College Park (UMCP).“Tato pozorování jsou součástí dvouletého pozorovacího programu, což je dostatečně dlouhá doba na to, abychom mohli pozorovat spoustu zajímavých detailů.“

Pevné jádro komety obsahuje prvotní a nemetamorfovaný materiál ze kterého se tvořila naše sluneční soustava. jeho uvolňování z povrchu (sublimace) intenzivním slunečním zářením umožňuje vědcům stát se kosmickými archeology. Až se kometa přiblíží na vzdálenost 2,5 AU ke Slunci, její povrch se zahřeje natolik, že voda bude jedním z hlavních složek plynů, jenž se budou uvolňovat na různých místech povrchu s rozdílnou intenzitou.

Jaká je budoucnost optických kosmických teleskopů?

ATLAST8m_Telescope_Exterior_v2 zdroj: http://www.stsci.edu/atlast

Uběhlo takřka čtvrtstoletí od doby, kdy se Hubbleův kosmický teleskop usadil na oběžné dráze a po nezbytných korekcích nepřesně vyhotoveného zrcadla započala žeň objevů v období tak dlouhém, že se na zemském povrchu pod ním stačila obměnit celá jedna generace. Úspěch je to bezesporu fenomenální a těžko srovnatelný s čímkoli dalším, snad nás napadne jen okamžik, kdy se geniální Galileo Galilei v roce 1609 podíval jako první člověk v historii na oblohu svým vlastnoručně vyrobeným dalekohledem.

Bohužel optimistický úvod trochu kazí pachuť současné ekonomicko-politické situace, kdy už jsme si zvykli na téměř každý měsíc opakující se mediální zprávy o problémech s financováním projektů jak probíhajících tak těch, které jsou zatím jen ve stádiu příprav. A jen problémy ještě nejsou to nejhorší. Mnohdy jde o červeně zářící stopku. Konec investic. Děkujeme pánové, ozveme se vám. A za těchto vcelku nepříznivých podmínek se pokusím zrekapitulovat současný stav a informovat o jednom obřím kosmickém teleskopu nové generace, který ještě ani neopustil projektovací software vývojářů, nicméně by mohlo jít o zajímavý projekt.

Převratný systém mikrozávěrek před fotosenzory JWST

Když jsem se poprvé dozvěděl o této technické finese připravovaného teleskopu Jamese Webba (a to samozřejmě nepatřím mezi znalce techniky fotografie) s pokleslou čelistí jsem nevěřícně pokyvoval hlavou nad tím, kam až došel vývoj technologií, a co se podařilo realizovat vědeckotechnickému týmu budoucího nástupce HST a nastávající vlajkové lodi (nejen) infračervené astronomie – teleskopu Jamese Webba, který bude pozorovat vzdálené objekty v chladu vesmírného prostoru daleko od tepelného rušení pozemské atmosféry.

Každému kdo fotí (ať už klasickým analogem či digitálem) je zbytečné vysvětlovat funkci závěrky. Pro ty co nefotí a neorientují se v terminologii, vysvětluje tento termín Wikipedie jasně a krátce: Závěrka fotoaparátu je zařízení umožňující vstup světla na film (nebo snímací prvek) po přesně určenou dobu (tzv. doba expozice). S touto definicí si bohatě vystačíme, i když před ní připojíme předložku a zároveň i zaříkávadlo moderních technologií.

Hubbleova nová ultrahluboká pole překonávající všechna přechozí

Hubbleův vesmírný dalekohled je bezespotu historicky přelomovým zařízením v našem zkoumání vesmíru. První velký teleskop, který opustil područí pozemské atmosféry, jež nás sice po miliardy let chrání před smrtícím působením tvrdého kosmického záření, ale zároveň znemožňuje pozorovat vzdálené kosmické objekty ve většině důležitých oborů elektromagnetického záření. Dobrá – působivý začátek, ale není už HST jen zastaralou vlajkovou lodí kosmického výzkumu, který už řekl vše co mohl a veškeré další náklady na jeho údržbu jsou jen zbytečnou investicí?

Sondě New Horizons už chybí k Plutu méně než 4AU

27. února letošního roku absolvovala sonda New Horizons další drobný ale důležitý milník. Překonala vzdálenost čtyř astronomických jednotek od planetky (čtyřikrát vzdálenost Země – Slunce), což činí 598 milionů kilometrů.

„Jsme teď tak blízko systému Pluto – blíž než může být planeta Země od Jupiteru“, říká šéf mise New Horizons Alan Stern ze Southwest Research Institute v Boulderu. „A to rozhodně není vše, držte si klobouky, to nejlepší teprve příjde. Pro nás všechny je to čím dál tím zajímavější“, dodává.

Od startu 19. ledna 2006 sonda urazila 4,62 miliard kilometrů. Vlétě letošního roku se dočkáme jednoho zajímavého výročí v historii dobývání meziplanetárního prostoru. 25. srpna bude sonda míjet oběžnou dráhu planety Neptun – a to přesně 25 let poté, co kolem tohoto ledového obra proletěl Voyager 2. Když dorazí 14. července příštího roku k systému Pluto, bude dosahovat nejvyšší rychlosti, jakou kdy měla sonda zkoumající cílový objekt v rámci svého primárního programu.

Jak dlouho vlastně trvá dostat se ze Země na Mars?

Jde o jednu z nejčastějších otázek jak na webu, tak v reálu, třeba při setkání s kamarády. Bohužel se tento problém ještě více zkomplikoval po přistávacím manévru roveru Curiosity, jenž vešel ve známost jako „Sedm minut hrůzy“ a díky mohutné mediální kampani zdomácněl i v debatách laiků. Bohužel byl zaměněn čas, po který probíhalo přistání (od průletu svrchními vrstvami tenké atmosféry až po odpojení zařízení SkyCrane a usazení roveru na marsovský povrch, což činilo oněch sedm minut), s dobou prodlení signálu – latence nutné pro světlo a všechny ostatní frekvence elektromagnetického záření, aby se dostalo z povrchu Marsu k talířům pozemských trackovacích stanic. To ale bylo v tu dobu něco kolem dvanácti minut.

Gravitační čočkování může vyřešit záhadu rozporných měření sondy Planck

Velmi krátce po velkém třesku se existující časoprostor tvořený extrémně hustým a horkým plazmatem vzdouval a třepotal v rytmu kvantových fluktuací. Miliardy let poté daly tyto nepatrné zárodky nehomogenity vzniknout obřím galaktickým kupám čítajícím na stovky či tisíce galaxií, které jsou k sobě vázány mocnou silou té nejslabší ze všech sil – gravitací. Ale po loňských měřeních detektoru Planck přišlo řádné rozčarování. Výsledky měření se neshodovaly s teoretickou předpovědí založenou na prvotních kvantových fluktuacích. Vypadá to, že ve vesmíru chybí až 40 % galaktických kup, jež by tam podle teorie měly být. Někteří teoretičtí fyzici navrhovali pozměnit standardní model kosmologie, aby byly nesrovnalosti vysvětleny. Ale možná to nebude třeba – sladění obou veličin je možná už na dohled. A mohlo by se ukrývat v přesnějším měření hmotností galaktických klastrů.

Hubbleův teleskop měřil pohyby hvězd v Magellanově oblaku

Díky pozorování HST cílenému na našeho trpasličího galaktického souputníka, Velký Magellanův oblak (LMC, PGC 17223), byli poprvé v dějinách astronomie vědci schopni měřit jeho rotační moment pomocí změření drobných rozdílů v pohybech místních hvězd. A opravdu nejde o fádní či nudné zjištění. Výsledky měření poukazují na to, že hvězdy oběhnou centrum Velkého Magellanova oblaku přibližně jednou za 250 milionů let – to je takřka stejná doba, kterou trvá našemu slunečnímu systému, aby jednou oběhl centrum Galaxie.

A opravdu nejde o fádní, či nudné zjiištění. Výsledky měření poukazují na to, že hvězdy oběhnou centrum Velkého Magellanova oblaku přibližně jednou za 250 milionů let – to je takřka stejná doba, která trvá našemu slunečnímu systému aby jednou oběhl centrum naší Galaxie.

První blízká supernova v éře kosmických teleskopů

K velkému nadšení astronomické i celé vědecké komunity po celém světě začalo před pár dny na obloze jedno z největších představení, jež nám okolní vesmír může přichystat. V relativně blízké galaxii Messier 82 se rozzářila supernova. Za posledních několik dní se jak amatérské, tak profesionální dalekohledy upírají směrem k Velké medvědici. Máme tím jednu výhodu: v našich zeměpisných šířkách jde o souhvězdí cirkumpolární neboli obtočníkové, které u nás je po celý rok nad obzorem a je dobře viditelné. Bohužel máme i jednu nevýhodu: současný stav počasí (tedy alespoň zde ve středních Čechách, ale jak se dále dočtete, nejen tady).

Občasný seriál novinek z bouřlivého života (nejen) kosmických detektorů

Pojďme se teď na chvilku přesunout do hlubšího vesmíru – na orbitální dráhy kosmických teleskopů, kterými mapujeme nejen současnost, ale především minulost našeho vesmíru. Nikdy v historii jsme se kvůli omezeným pozorovacím podmínkám z hloubi naší atmosféry nemohli podívat tak jasně a detailně na jevy, které se ve vesmíru odehrávají i nyní, ale ponejvíce se udály v dobách, kdy na Zemi ještě nebyl člověk. Nebo dokonce v těch časech, kdy jedinou živou formu na povrchu planety tvořil zapáchající buněčný povlak v místech, kde pradávná moře omývala první prakontinent, a který dnes nazýváme stromatolity. Nebo dokonce v době, kdy naše sluneční soustava neexistovala a místo ní se prostorem po orbitě uvnitř naší Galaxie řítil obrovský oblak prachu a plynu, který teprve za několik stovek milionů let dostal, zřejmě díky silné explozi supernovy někde v dočasném okolí, dostatečně silný impuls, aby se začal gravitačně smršťovat a položil tak základ našeho slunečního systému.