Články autora 'Vítězslav Škorpík':

Webb – organické molekuly poblíž černé díry

O velké spirální galaxii NGC 7469 vzdálené 200 milionů světelných let ve směru souhvězdí Pegase jsme už docela podrobně hovořili v třetím díle našeho seriálu S Webbem za hlubokým nebem, který vyšel letos v únoru. NGC 7469 patří mezi první galaxie, jež astronomové tímto novým přístrojem nasnímali. Krásný snímek této spirální galaxie byl uveřejněn týmem JWST 21. prosince loňského roku, na oslavu premiérových Vánoc v kosmickém prostoru. Ale galaxie NGC 7469 nabízí i zajímavé příležitosti k vědeckému bádání.

Hubble – trojice srážejících se galaxií

Kupa galaxií v souhvězdí Vlasy Bereniky.

Objekty v našem vesmíru nezůstávají v čase neměnné, ale vyvíjejí se a pohybují se. Někdy jde přitom i o dosti dramatické události. Zvláště, když hovoříme o tak velkých objektech jako jsou mnohé galaxie. Ty se navíc velmi často nevyskytují jednotlivě, ale v gravitačně vázaných skupinách, jimž říkáme kupy a které obsahují stovky až tisíce jednotlivých galaxií. Kupy galaxií se mohou sdružovat do ještě větších struktur zvaných nadkupy. Těch známe ve viditelném vesmíru zhruba 10 milionů, kup ještě řádově více.

Euclid – první várka vědeckých dat

Mise vesmírné observatoře Euclid byla některými skupinami astronomů a fyziků očekávána téměř stejně, jako Vesmírný dalekohled Jamese Webba. Jejím úkolem je totiž přispět k objasnění dvou entit, které náš vesmír téměř jistě obsahuje, ale o jejichž původu a podstatě máme zatím jen dosti kusé informace. Hovořím nepřekvapivě o temné hmotě a temné energii. Pomoci s jejich vysvětlením by mohl i Webb, ale na rozdíl od něj nemá Euclid v podstatě žádný jiný program, než právě kosmologická pozorování. Před několika dny poslal Euclid své první výsledky, které naznačují, že by má všechny předpoklady své poslání velmi dobře plnit.

Webb – první pozorování cefeid

Vesmírný dalekohled Jamese Webba má mnoho možných aplikací. Ať už jde o kosmologii, astrofyziku, astronomii nebo planetologii. Dnes nás bude nejvíce zajímat právě kosmologie, konkrétně měření vzdáleností ve vesmíru. I v této oblasti nám může nový přístroj velmi významně pomoci. Je skoro až neuvěřitelné, že první alespoň trochu spolehlivá měření vzdáleností v kosmu na delších škálách (miliony světelných let a více) jsou stará sotva 100 let a ty výrazně přesnější jen kolem 70 a méně let. Základem všeho jsou proměnné hvězdy, kterým říkáme cefeidy.

S Webbem za hlubokým nebem – 7. díl

V minulém období jsem si musel dokonce vybírat co se do seriálu dostane, a co nikoliv, jinak by délka posledního dílu překročila veškeré únosné meze. Na některé zajímavosti se tedy proto už nedostalo. S potěšením kvituji, a jistě i vy budete, že v posledním dvouměsíční se situace uklidnila, a nemusel jsem tedy opakovat variantu s vyřazováním některých výsledků. Vše co se objevilo na oficiální stránce ESA jako fotografie bylo zařazeno. Dnes se proto podíváme na dvě zajímavé galaxie, mlhovinu, známou supernovu či zcela nový typ objektů, o nichž jsme zde ještě nehovořili. Začneme ale u jedné dosti pozoruhodné hvězdy.

Kvantová fyzika, kvantová komunikace a kosmický výzkum

Ještě ve druhé polovině 19. století se mohlo zdát, že veškerá zásadní fyzika byla objevena a na budoucí generace odborníků čeká již jen upřesňování konstant na pátém desetinném místě. Nic však nemohlo být dále od pravdy. Nebylo totiž daleko období, kdy se začaly naplno projevovat nedostatky klasické fyziky, což vyvrcholilo velkou revolucí v prvních letech 20. století. O novém přístupu ke gravitaci, obecné teorii relativity Alberta Einsteina jsme zde už hovořili. Dnes se podíváme podrobně na druhou novou oblast, kvantovou fyziku. Při pokusu vysvětlit nesmyslné předpovědi klasické fyziky se tak trochu nechtěným ničitelem starých pořádků stal rozvážný německý fyzik a filosof Max Planck. Plný dosah Planckových kvant však dohlédl právě až Albert Einstein, jenž svým vysvětlením fotoelektrického jevu připravil půdu pro zásadní pokrok Nielse Bohra, Erwina Schrödingera, Wernera Heisenberga, Paula Diraca a dalších. Dnes si povíme více o tom, jak zdánlivě drobný nevyřešený problém ve staré fyzice přerostl všechny meze a vedl až k laserům, počítačům a kvantové komunikaci.

Hubble – nový test obecné relativity

Hubbleův vesmírný dalekohled při jedné ze servisních misí.

Obecná relativita brzy oslaví 110 let od svého vzniku. Přestože se taková doba může zdát velmi vzdálená, jde o stále platnou teorii gravitace. Už od prvních let od publikace probíhá testování obecné relativity, které se v posledních letech velmi zintenzivnilo. V poslední době se podařilo uskutečnit celou řadu testů této krásné a úspěšné teorie a obecná relativita zatím pokaždé jasně triumfovala. O jednom takovém testu jsme tu hovořili nedávno, dnes si probereme jiný test provedený za pomoci Hubbleova kosmického dalekohledu.

XMM-Newton – slapové síly u supermasivních černých děr

XMM-Newton

Jedním z nejatraktivnějších témat astrofyziky jsou černé díry a vše kolem nich. Černé díry přitahují pozornost a prodávají knihy. Proč je zrovna o ně takový zájem? Jednak je to určitě zajímavým názvem, jednak tím, že v sobě obsahují jakési tajemno, což většinu lidí vždy fascinovalo. Navíc v sobě obsahují i jakousi konečnost a osudovost, což také může některé přitahovat. Ať tak či onak, právě černé díry jsou také častým tématem seriózních výzkumů. Kromě menších tzv. hvězdných černých děr se zkoumají i obří supermasivní černé díry, které sídlí v jádrech galaxií. Na jednu takovou studii se dnes podíváme podrobněji.

Webb – extrémní gama záblesk

V říjnu loňského roku detekovalo několik kosmických observatoří, jako evropský INTEGRAL a americké Fermi a Swift gama záblesk GRB 221009A. Šlo o nejzářivější do té doby zaznamenanou událost tohoto typu. I zde jsme o ní již jednou hovořili, neboť záblesk pozoroval také slovenský cubesat GRBAlpha, o čemž jsem na našem webu vydal samostatný článek. GRB 221009A ale přímo v okamžiku exploze i nějakou dobu po ní sledovaly i další kosmické observatoře. I o jejich výsledcích má smysl hovořit a důkladně si je rozebrat. Dnes se proto podíváme na pozorování dosvitu tohoto mimořádného záblesku, které učinil Vesmírný dalekohled Jamese Webba.

PTA a gravitační vlny

Znázornění principu metody Pulsar Timing Array (PTA)

Gravitační vlny předpověděl Albert Einstein v roce 1915, ale přímý důkaz jejich existence máme až od roku 1974 zásluhou Russella Hulse a Josepha Taylora. Na přímá pozorování jsme si ale museli počkat dokonce do roku 2015, kdy se podařil první záchyt detektorům LIGO. Od té doby se daří pozorovat gravitační vlny poměrně pravidelně. Až dosud jsme však mohli zaznamenat prakticky jen jeden typ gravitačních vln spojený se srážkami dvojic hmotných objektů jako jsou černé díry a neutronové hvězdy. Samo o sobě je určitě skvělé, že vůbec dokážeme gravitační vlny měřit, ale hodil by se nám i jiný způsob jejich záchytu. A ten se podařilo uvést do služby právě letos. Proto si dnes o nových výsledcích povíme více.