Články autora 'Tomáš Přibyl':

Cape Canaveral Then and Now – dokonáno jest

Prototyp stupně CBC rakety Delta IV, vlevo pak raketa Polaris.

Vyhlídkový komentovaný okruh „Cape Canaveral Then and Now“ byl bez diskuse tím nejzajímavějším, co mohl běžný smrtelník vidět z amerických kosmických středisek. Žádné aranžované muzeum, ale dechberoucí cesta skrz nefalšovanou historii na mysu Canaveral. Z důvodu „zpřísněných bezpečnostních opatření“ byl ovšem okruh s okamžitou platností uzavřený. Oč jsme přišli? Namátkou jmenujme možnost projít si startovací rampu 34, kde v lednu 1967 uhořeli astronauti Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee. Nebo navštívit rampu 14, odkud se na svoji historickou misi vydal John Glenn a další astronauti.

Mořský start v moři problémů

Když v lednu 2007 explodovala na vypouštěcí platformě raketa Sea Launch, mnozí analytici předpovídali začátek konce tohoto kdysi ambiciózního a relativně úspěšného projektu. Podle všeho se nemýlili. V roce 2008 se sice raketa dokázala vrátit do provozu pěti úspěšnými starty, ale to byla jen její labutí píseň. V roce následujícím uskutečnila jedinou misi, o rok později dokonce žádnou. Jeden start si připsala v roce 2011, tři o rok později. Jediný start v roce 2013 se skončil havárií a pádem nosiče do vln oceánu po 56 sekundách letu.

Dočkáme se pilotovaných startů z Kourou?

Pokud bude Evropa disponovat vlastní pilotovanou kosmickou lodí, bude bezpochyby startovat z Kourou ve Francouzské Guayaně. Tato lokalita ovšem klade před případné pilotované mise nejednu výzvu. Jsou odtud vůbec zvládnutelné – a jsou tedy případné vlastní evropské pilotované lety reálné? O kosmodromu v Kourou (přesně CSG ­ Centre Spatial Guyanais, Guayanské kosmické středisko) se v souvislosti s pilotovanými misemi hovoří už od doby projektu francouzského raketoplánu Hermés, který ve druhé polovině osmdesátých let minulého století vzala pod svá křídla ESA a následně jej několik roků intenzivně připravovala. Když byl projekt „pozastaven“, mohla jej nahradit jednodušší loď CTV (Crew Transfer Vehicle). Ani ta se ovšem nestala realitou, stejně jako pokročilejší verze „kosmického náklaďáku“ ATV, které měly vyvrcholit pilotovanou verzí. Ovšem od okamžiku, kdy se v Kourou objevily ruské rakety Sojuz používané již desítky let pro vynášení stejnojmenných lodí, se možnost pilotovaného startu velmi přiblížila. Teoreticky stačí na raketu posadit loď – a může se letět. Praxe je ale trochu složitější.

Trio nových čínských raket pro příští čtvrtstoletí

Od poloviny letošního do konce příštího roku představí Čína trojici nových kosmických nosičů CZ­5, ­6 a ­7. Nepůjde o pouhou evoluci, ale o skutečnou revoluci: nahradí totiž prakticky všechny dnes používané kosmické rakety „Made in China“. Základem všech tří raket je nově vyvinutý motory YF­100 na kerosenkapalný kyslík. Tedy na pohonné látky, které dosud nejlidnatější země světa ve svém kosmickém programu nevyužívala. Jeho vývoj začal v roce 2000, první statické zážehy proběhly o pět let později a certifikovaný byl v květnu 2012.

SpaceX a Sierra Nevada Corp. dluží práci za 174 mil. dolarů

Dream Chaser

Dragon V2 od SpaceX, CST­100 od Boeingu, nebo Dream Chaser od Sierra Nevada Corp.? Debata ohledně výběru budoucí americké pilotované lodi vzbuzovala ještě v polovině loňského roku mnoho vášní v odborné i laické veřejnosti. Byť jsou karty rozdány (NASA dále financuje jen lodi CST­100 a Dragon V2), zajímavý pohled na všechny projekty nabízí stav plnění milníků ještě z minulého kontraktu: všechny měly být dokončené do dubna 2014, ale rok se s rokem sešel a ještě tomu tak není.

Třináct statečných (skoro)astronautek

Často si to neuvědomujeme, ale význam některých věcí doceníme až s odstupem času. Přesně do této kategorie bychom mohli zařadit neoficiální skupinu amerických pilotek, která dostala název „Mercury 13“. Ty se snažily dokázat, že ženy mohou být v kosmické lodi stejně užitečné jako muži. Název „Mercury 13“ v sobě má vícero symboliky (byť je umělý a vymyslel ho až v roce 1995 producent James Cross). Především parafrázuje neoficiální označení prvního „mužského“ oddílu astronautů USA „Mercury 7“. Třináctka přitom symbolizovala nejen počet členek (resp. členů) oddílu, ale také „nešťastné znamení“ – pilotky si byly dobře vědomy faktu, že NASA s ženami pro kosmické lety nepočítá.

Luca Parmitano se vrací do vesmíru

Luca Parmitano

„Všichni poletí na kosmickou stanici, jeden z nich se projde po Měsíci,“ sliboval při představování nového evropského oddílu kosmonautů ředitel ESA Jean-Jacques Dordain. S Měsícem se trochu zmýlil, což ale bylo dáno veletočem v americké kosmonautice o rok později. S cestou na kosmickou stanici ale zřejmě ne: všichni členové oddílu ji už mají za sebou, jsou na ISS nebo se na cestu intenzivně připravují. A první z nich se dokonce začal připravovat k druhé návštěvě této základny. Ale hezky popořádku. Jako první ze šestice dostal příležitost ochutnat slasti i strasti stavu beztíže italský kandidát Luca Parmitano: letěl v lodi Sojuz TMA­ 09M od 28. května do 11. listopadu 2013 a byl členem 36./37. základní posádky. „Proslavil“ se především tím, že se mu během druhého výstupu do otevřeného prostoru dostala do přilby skafandru voda – a on se (ne vlastní vinou) málem utopil.

Zatmění Slunce očima kosmonautů

Dnešní zatmění Slunce si asi nechal ujít málokdo. Na ulicích, v parcích, na balkonech, na benzinových pumpách – prostě všude možně – stáli lidé a upírali zraky vzhůru, aby na vlastní oči viděli tyto vzácné okamžiky. Jsou ale tací, kteří při pozorování zatmění mohou sklopit zrak dolů. Kosmonauti. Posádky kosmických lodí mohou přitom mít štěstí a proletět přímo stínem Měsíce, anebo – což je mnohem častější – mít možnost z uctivé vzdálenosti sledovat putování stínu po zemském povrchu.

Raketoplán SpaceShipTwo v troskách

Trosky lodi SpaceShipTwo

Horší dárek k desátému výročí si asi těžko představit. Zatímco v říjnu 2004 dokázal raketoplán SpaceShipOne získat odměnu deset miliónů dolarů za dva po sobě jdoucí lety nad hranici jednoho sta kilometrů, přesně o deset let později – v říjnu 2014 – jeho nástupnický stroj SpaceShipTwo zničila za letu exploze motoru. Jeden pilot zahynul, druhý je těžce zraněný – a program suborbitálních turistických letů dostal pořádnou ránu pod pás. Shrňme si, co v tuto chvíli víme: SpaceShipTwo se po dlouhé odmlce chystal na motorický let. Zatím poslední uskutečnil 10. ledna 2014 s tím, že už několik let byly veřejným tajemstvím problémy s hybridním motorem.

„Území nikoho“ na ISS

Modul Zarja (Úsvit) je velmi specifickou součástí Mezinárodní kosmické stanice. Propojuje „východní“ a „západní“ segment komplexu a vzhledem k tomu, že jej vyrobilo Rusko, leč financovaly Spojené státy, je často označovaný jako „území nikoho“. Zarja je přímým pokračovatelem sovětského dopravního systému TKS. Jeho vývoj byl zahájený 12. října 1964 konstruktérem Vladimirem Čelomějem: šlo o odpověď na o rok dříve vyhlášený americký program pilotované průzkumné stanice MOL (Manned Orbiting Laboratory). Hlavní dodavatel sovětské kosmické techniky, konstrukční kancelář OKB-1 Sergeje Koroljova tehdy nestíhala práce na všech projektech, a tak vývoj vojenské stanice s pilotovanou lodí připadl právě Čelomějovi.