O tom že naprostá většina galaktických jader ve svém středu ukrývá supermasivní černou díru už dnes asi nikdo nepochybuje. Ale co třeba dokonce dvojice černých děr? Nekonečný vesmír má v záloze i takovouto možnost. Pojďme spolu za vydatné asistence evropské rentgenové observatoře XMM Newton nahlédnout do nitra galaxie s tradičně poetickým jménem SDSS J120136.02+300305.5, kde se právě taková pozoruhodná dvojice nachází.
Články autora 'Milan Štrup':
Gravitační čočka trochu jinak
Ptáte se co může být nového na obyčejné gravitační čočce? No úplně zas tak úplně nového přeci jenom nic, z teorie relativity jejich existence plyne pro celé elektromagnetické spektrum. Ovšem jedna věc je vědět, že takový jev existuje a druhá věc je ho pozorovat. Pro gravitační čočky se to právě podařilo v oboru gama, tedy v tom nejenergetičtějším záření elektromagnetického spektra, které z vesmíru dovedeme zachytit. O průlomové pozorování se postaral teleskop Fermi.
Principy pohonu pro nejmenší
Poslední dobou se nám nějak roztrhl pytel s hromadnými starty cubesatů, což mě přimělo zase jednou dokončit rozpracovaný článek. V minulém článku o cubesatech jsme si přiblížili možnosti jejich nasazení mimo oběžnou dráhu Země, při tom jsem zmínil jeden z možných (a zatím asi nejpropracovanější) pohonů této třídy satelitů. Dnes se blíže podíváme na další – občas poněkud exotické – možnosti jejich pohonu. Řekneme si i o možnostech startu cubesatů na oběžnou dráhu. Jakkoli se zatím často jedná pouze o více či méně propracované koncepty, všechny jsou ve svém jádru slibné a všechny mají potenciál umožnit cubesatům mnohem ambicióznější cesty než „jen“ k blízkozemním asteroidům.
cubesat k asteroidu
Představte si to. Zajdete si do obchodu koupíte si unifikované stavební prvky pro stavbu, no třeba družice. V úhledné krabici dostanete nosnou konstrukci, vnitřní zdroj, výpočetní jednotku, CD s programovacím prostředím, prodavač s úsměvem zkontroluje zda nechybí USB kablík pro propojení s vaším počítačem, krabici zabalí, v předvánočním období se zeptá zda to chcete zabalit jako dárek a po obdržení příslušného obnosu je krabice i s obsahem vaše.
Když se srazí obr s trpaslíkem
Jako spanilá kráska s malým přívěskem se nám může jevit spirální galaxie NGC 1232, jejíž vzdálenost od nás 60 miliónů světelných let. Tato galaxie dvojnásobného průměru než má Mléčná Dráha s nádherně vyvinutými spirálními rameny má již na první pohled v optickém oboru patrného souputníka, který je sám o sobě sice menší, ale jinak plnohodnotnou spirální galaxií. Avšak před našimi zraky se tu dosud skrývala ještě jedna, možná zajímavější událost. Jeden ze současných tří králů na poli rentgenové astronomie, totiž observatoř Chandra, nyní odhalil podezřele velký oblak plynu rozžhaveného na několik miliónů stupňů.
Keplerova supernova byla standardní svíčka
To, že keplerova supernova (katalogové označení SN 1604, kdyby to snad někoho zajímalo) byla typu Ia, se ví už nějakou dobu. Ale do jakého podtypu této zřejmě pestré kategorie keplerova supernova spadá? Díky pozorování observatoře Chandra společně s jejím infračerveným kolegou Spitzerem, teď máme lepší představu o tom, co to vlastně pan Kepler pozoroval. Zdá se, že pětitunová rentgenová observatoř Chandra vypuštěná v roce 1999 z paluby amerického raketoplánu Columbia bude stále platným pomocníkem astronomů, však také její tým tvrdí, že jde stále o zařízení s nejostřejším obrazem v oboru měkkého rentgenového záření.
Rentgenová astronomie – 4. díl – GRANAt a Rosat
Dnešní díl se bude zabývat další etapou vývoje rentgenového pozorování z oběžné dráhy. Čestné místo tu bude mít Německo-Americko-britská sonda Rosat. Není to sice revoluční průkopník, ani technicky neznamenala zásadní průlom, ale byla v činnosti velmi dlouhou dobu a předznamenala systematické pozorování v rentgenovém oboru. Čeká nás také jediná významná sovětsko-ruská sonda – Granat. Blíže se podíváme na typy a činnost detektorů rentgenových sond, čímž budeme mít téměř hotové technické minimum. Na závěr se podíváme na bezesporu jedny z nejtajemnějších objektů hlubokého vesmíru – kvasary.
Sonda Fermi posouvá naše vědomosti o kosmickém záření
Přesto, že moji čtenáři za sebou ještě stále nemají technické minimum, jsem se rozhodl občas uveřejnit nějaké důležitější aktuální informace související s rentgenovou astronomií. Tentokrát se významný krok vpřed povedl sondě Fermi. Sondě Fremi se blíže podíváme na zoubek v některém z příštích dílů, více pozornosti si určitě zaslouží. Dnes si povíme o horkém (doslova i obrazně) příspěvku této rentgenové sondy k poznání našeho vesmíru. Nejedná se o nic menšího než objasnění jedné z dlouhodobých záhad moderní astronomie. Konkrétně o původ tzv. kosmického záření.
Rentgenová astronomie – 3. díl – program HEAO
V minulém dílu seriálu jsem slíbil, že se budeme zabývat programem HEAO, nyní svůj slib splním byť poněkud se zpožděním. Program HEAO představovaly tři sondy, z nichž jedna byla zcela průlomová pro celý obor, byla jí HEAO 2, známá také pod označením Einstein. Einstein byla významným milníkem, protože na své palubě vynesla na oběžnou dráhu první skutečnou rentgenovou optiku. Kromě těchto informací je na čase se podívat na zoubek oné tajemné rentgenové optice, uvidíte že to nic tajemného není, snad o to zajímavější povídání to bude.
Rentgenová astronomie – 2. díl – Uhuru a ti před ní
Znáte tu stupnici? Jde to, jde to blbě, nejde to. Pro pozorování rentgenového záření z vesmíru bez použití kosmických sond platí druhý stupeň: sice to jde, ale o detailnějším průzkumu nemůže být řeč. Rentgenové paprsky totiž zemskou atmosférou neprocházejí. Jakkoli většina populace tento fakt považuje za šťastný, astronomové naše nadšení tak úplně nesdílejí, jelikož díky tomu jim rentgenové pozorování přináší zásadní obtíže.