Svět nad planetou (16. díl)

Posádka EO-6: (zleva) Solovjov, Balandin

Vlající úseky tepelné izolace na návratovém úseku Sojuzu TM-9 nepředstavovaly žádné bezprostřední riziko. Podle tepelných modelů vypracovaných specialisty z Energije se teplota na odhaleném plášti úseku ani nepřiblížila maximálním nebo minimálním přípustným limitům. Problém možná mohl nastat s kondenzací vody na chladných stěnách, ale Sojuz byl prostřednictvím vzduchové hadice neustále větrán, takže ani tento faktor nebyl nijak závažný. Malinko problematickým bylo chování izolace během práce orientačních motorků, nicméně už přestykování k zadnímu uzlu napovědělo, že se v tomto ohledu nebude dít nic dramatického. Další obavou mohlo být chování úseku v okamžiku, kdy směřoval během přistávacího manévru k Zemi. Vlající izolace mohla zakrýt infračervená čidla vertikály. S tím by si ovšem kosmonauti měli být schopni poradit. Nakonec tady byl poslední problém, který však už nabýval reálné podoby: během rozdělování úseků před přistáním se mohla izolace zachytit za anténu Kursu na orbitálním úseku nebo za některý z konstrukčních prvků přístrojového úseku. Ani v tomto případě nehrozilo kosmonautům smrtelné nebezpečí, nicméně návratová kabina mohla začít neplánovaně rotovat, což by znamenalo balistický sestup s vysokým přetížením a dosednutím mimo primární návratovou oblast. A do toho se nikomu, a tím méně kosmonautům, nechtělo. Solovjov s Balandinem se tedy museli vydat ven, aby se pokusili „lopuchy“ alespoň provizorně přichytit.

 

Lopuchy a příklop

 

4. července 1990 Solovjov a Balandin zakonzervovali stanici a přestoupili do svého Sojuzu. Ten se momentálně nacházel u zadního stykovacího uzlu Miru, což znamenalo poměrně komplikovaný přístup k inkriminovanému místu. Mnohem jednodušší bylo Sojuz odpojit a přelétnout jej k přednímu uzlu. Tak se také stalo a po přeparkování transportní lodi přistoupila posádka k přípravám na výstup. Kosmonauti sledovali záznamy, na kterých jejich kolegové celou proceduru prováděli v obřím bazénu ve Hvězdném městečku a ladili detaily se specialisty.

Balandin během povinného tělocviku

Balandin během povinného tělocviku
Zdroj: spacefacts.de (zdroj: Spacefacts.de)

V týdnu před výstupem Solovjov s Balandinem pečlivě kontrolovali skafandry, přizpůsobovali délku rukávů a nohavic, doplňovali zásoby chladicí vody, kyslíku, měnili filtry a kontrolovali stav baterií – Orlany DMA už nepotřebovaly poutací kabel s přísunem elektrické energie, což se posléze ukázalo být velmi podstatným. Několik dní před výstupem kosmonauti zvýšili fyzickou aktivitu a snížili přísun tekutin, aby se z jejich těl pokud možno vyplavila voda. Skafandry sice byly vybaveny plenou, nicméně její použití bylo, mírně řečeno, trochu nedůstojné.

17. července nadešel velký den – Solovjov a Balandin se měli vydat mimo stěny své lodi. Přestože pro jejich expedici nebyl původně žádný výstup plánován, oba měli dostatečný výcvik v bazénu Hvězdného městečka a tak pro ně základní úkony nebyly problémem. Po krátké zdravotní prověrce (kosmonauti sami sobě změřili tlak a tělesnou teplotu a naměřené hodnoty sdělili lékařům v řídicím středisku) začalo oblékání. Nejprve se oba muži navlékli do absorpčních plen a na tělo si připevnili pás se snímači fyziologických funkcí. Pak přišla řada na hedvábné ponožky sající pot, na ně si kosmonauti nazuli vlněné ponožky pro zachování tepelného komfortu. Dalším kusem oblečení byl hedvábno-lněný bílý overal a textilní rukavičky pohlcující pot. Nyní teprve nastal čas pro obléknutí chladicího overalu s několika desítkami metrů trubiček, ve kterých bude proudit voda odebírající teplo, jež vyprodukuje organismus. Po nasazení komunikační čepičky mohli Solovjov s Balandinem konečně zamířit ke svým skafandrům a skrze otevřená záda do nich zaplout a uzavřít za sebou dvířka.

Solovjov si pro tento výstup oblékl skafandr s výrobním číslem 12, Balandin zase využil skafandru s číslem 8. Po prověrkách spojení kosmonauti uzavřeli příklop přechodové komory v Kvantu-2. Spolu s nimi se v komoře tísnilo i raketové křeslo 21KS a dvě části konstrukce, jež bude sloužit jako lešení pro opravu Sojuzu. Komora však byla poměrně prostorná a tak muži netrpěli zvláště stísněnými podmínkami. Mírným snížením tlaku v přechodové komoře byla testována hermetičnost jejího uzavření. Vše bylo v pořádku, mohl tedy nastoupit další bod přípravy k výstupu – skafandry začaly být promývány čistým kyslíkem. Současně docházelo k velmi pomalému snižování tlaku ve skafandrech na hodnotu zhruba třetinového tlaku oproti stavu na Zemi. Nižší tlak byl nutný pro zachování pohyblivosti skafandrů, čistě kyslíková atmosféra zase pro zachování kyslíkové saturace při nízkém tlaku. Tento krok musí probíhat extrémně pomalu, aby nedošlo k dekompresní nemoci, kterou znají potápěči, vynořivší se příliš rychle z větších hloubek. Až po ukončení této dlouhé a úmorné procedury mohli kosmonauti přistoupit k dalšímu snižování tlaku v komoře.

I tato fáze vždy probíhá pomalu a během ní kosmonauti pečlivě sledují tlak ve svých skafandrech a také v prostoru přiléhajícímu k přechodové komoře, v tomto případě přístrojově-vědeckém úseku Kvantu-2. Od vstupu do přechodové komory uběhlo už několik hodin. Po celou dobu musejí kosmonauti pečlivě plnit jednotlivé body v dlouhém seznamu úkonů a nesmějí si dovolit sebemenší chybu, sebemenší špatný krok. Solovjovovi s Balandinem se ono úterní odpoledne dařilo chybám vyhýbat. Zatím…

Nyní přišla chvíle, kdy tlak v přechodové komoře klesl téměř na minimum, nicméně malinké množství zbytkové atmosféry ještě v interiéru zbývalo. Aby nebylo třeba zdlouhavě čekat na to, než zbytky vzduchu opustí komoru ventilem, byl příklop výstupního průlezu opatřen zvláštním mechanismem. Otočením kola na příklopu do první polohy mechanismus nejprve příklop nadzvedl zhruba o 1-2 mm. Zbytková atmosféra mohla vzniklou škvírou uniknout a teprve nyní bylo možné otočit kolem až na doraz, čímž byly uvolněny západky a příklop mohl být vyklopen směrem ven. A právě tady se Alexandr Balandin dopustil kardinální chyby.

Po otočení kolem do první polohy nečekal na potvrzení nulového tlaku v komoře a pokračoval v otáčení až na doraz. Uvnitř byl v té době zbytkový tlak pouhých 44 hPa, i to však stačilo, aby se Balandinovi příklop vysmekl z rukou a zprudka se otevřel. Podle pozdějších odhadů v okamžiku, kdy dorazil do krajní polohy, na jeho panty působila síla ekvivalentní 400 kg, mnohem více, než na co byly dimenzovány. Oba kosmonauti byli překvapeni prudkostí, jakou do komory vrazily sluneční paprsky, nic však zatím nenasvědčovalo tomu, že by něco mělo být zásadně špatně.

Jako první se z komory vysoukal Balandin následovaný Solovjovem. Čekal je nelehký úkol: dostat se se dvěma částmi výše zmíněného lešení podél Kvantu-2 až na stěnu Kristallu. Tam bylo třeba lešení připevnit a smontovat. Teprve poté mohla začít skutečná práce, tedy připevňování kusů izolace. První pokus o přeručkování po stěně Kvantu-2 kosmonautům nevyšel – skrze les antén se nedokázali protáhnout. Teprve napodruhé se jim podařilo dostat na kýžené místo a i tentokrát byla jejich pouť velmi obtížná. Početné překážky několikrát způsobily, že kosmonauti ztratili orientaci a museli hledat cestu. Obrovským štěstím bylo, že Orlany DMA nepotřebovaly ke své funkci poutací kabely. Pokud by byly použity, kosmonauti by se zřejmě na stěnu Kristallu nedostali, kabely by se jednoduše po cestě zamotaly. Takto na místo určení dorazili, nicméně přibližně s hodinovým zpožděním.

Solovjov a Balandin během EVA

Solovjov a Balandin během EVA
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Nyní mohli smontovat a připevnit lešení. To sestávalo ze dvou kusů, přičemž ten delší měl být připevněn na stěnu Kristallu. Na konci tohoto kusu měl místo druhý kus, vytvarovaný do oblouku, jenž částečně obepínal návratový úsek Sojuzu. Při pohledu shora celá podivná konstrukce připomínala písmeno „L“, přičemž delší nožička byla na konci fixována ke Kristallu a kratší nožička byla oním obloukem kolem návratového modulu. Ani montáž a instalace lešení se neobešla bez problémů. Od začátku výstupu uplynuly už tři hodiny, když byla konečně konstrukce lešení na svém místě a kosmonauti se mohli dát do práce.

Vzhledem k tomu, že lešení bylo úzké, mohl na něm pracovat vždy jen jeden z dvojice. Jako první na konec lešení přeručkoval Balandin. Prohlédnul pyropatrony, jež měly oddělit během návratové sekvence přístrojový úsek od návratové kabiny, a potvrdil, že jsou v pořádku a údery izolace jim nijak neublížily. Následně se palubní inženýr pustil do připevňování „lopuchů“ – odstávajících kusů. Ke svému překvapení však zjistil, že se „srazily“ a nedosahovaly až na místa, kde byly původně uchyceny.

Pro podobné případy mělo středisko vymyšlen plán „B“: kosmonauti měli stočit neposlušné úseky termální obšívky do rolí a fixovat k modulu. Balandin začal stáčet nejbližší kus, ale po chvíli se potvrdilo, že sebelepší plán nepřežije první setkání s realitou. Kosmonaut kvůli fixaci na lešení nemohl používat rovnocenně obě ruce, úsek obšívky byl příliš dlouhý a lešení se navíc výrazně kývalo a kroutilo. Palubní inženýr po chvilce marné snažení vzdal a během chvíle oddechu ho napadlo spásné řešení: možná postačí, když termální deky přeloží jako list papíru a zajistí svorkou. Tím pádem nebudou překážet v zorném poli senzorů a na minimum se omezí možnost, že by se během rozdělování úseků při návratu zasekly o některý z konstrukčních prvků na jiném úseku lodi.

Řídicí středisko se v té době už drahnou dobu kolektivně dívalo s obavami na hodinky. Garantovaný čas, po který byly Orlany DMA schopny fungovat, činil šest hodin a nyní byl tento milník stále blíže. Skafandry měly samozřejmě dostatečné rezervy, ale do testování, kam až lze v tomto ohledu zajít, se nikomu nechtělo. Obratem tedy kosmonauti dostali od střediska „bene“ pro přeložení oněch prokletých kusů izolace, současně ovšem středisko doporučilo provést tuto operaci pouze u dvou ze tří „lopuchů“ – uchyceny měly být ty, které by mohly nadělat nejvíce škody.

Další z nemnohých záběrů Solovjovova a Balandinova výstupu

Další z nemnohých záběrů Solovjovova a Balandinova výstupu
Zdroj: astronautix.com (kredit: RKK Energija)

V té době už byl Balandin téměř na konci svých sil, balancování na vratkém kývajícím se lešení a tvrdá dřina při snaze poradit si s obšívkou si vybrala svou daň. Vystřídal jej tedy Solovjov a tomu se po chvíli konečně podařilo jeden lopuch přeložit a ze dvou stran zasvorkovat. Druhý lopuch se srdnatě bránil a středisko dalo Solovjovovi deset minut na dokončení práce. Nakonec dokázal Solovjov druhý lopuch přehnout a zasvorkovat alespoň z jedné strany. Od začátku výstupu v ten okamžik uplynulo už více než pět hodin a čas letěl nemilosrdně kupředu.

Kosmonauti nechali lešení i nářadí na místě a vraceli se k přechodové komoře na Kvantu-2. Když se konečně dostali dovnitř, od začátku výstupu už uplynulo přes 6,5 hodiny. S ulehčením se kosmonauti jali uzavírat poklop, ovšem marně. Ať se snažili, jak se snažili, mezi rámem a příklopem zůstávala mezera přibližně 1,5 mm! Jakoby příklopu něco bránilo v uzavření. Kosmonauti se v tu dobu nacházeli mimo oblast spojení s řídicím střediskem a byli proto nuceni situaci řešit sami. Po dvaceti minutách své marné úsilí vzdali a rozhodli se ustoupit dál do nitra Kvantu-2, do přístrojově-vědeckého úseku, který byl s notnou dávkou jasnozřivosti koncipován jako záložní přechodová komora.

Teprve nyní bylo možné vyrovnat tlak a sejmout skafandry. Solovjovův a Balandinův výstup trval rekordních 7 hodin. Orlany DMA se osvědčily na jedničku, přes překročení garantované doby funkce zůstala v hlavních nádržích obou skafandrů ještě přibližně třetina kyslíku. Po šestnácti hodinách protkaných pernou dřinou a napjatými chvílemi se mohli vrátit do základního bloku a konečně se napít a najíst.

Po výstupu poslali kosmonauti záznam z videokamery k analýze na Zem. Specialisté si na základě záběrů na stav obšívky po ukončení práce a po důkladném vyzpovídání obou kosmonautů byli jisti, že Sojuzu nyní nehrozí žádná újma. Problém ovšem byl s lešením, které bylo upevněno příliš blízko předního stykovacího uzlu a pokud by se pohnulo, mohlo by překážet přilétajícím lodím. Bylo také zapotřebí uklidit nářadí. A v neposlední řadě specialisty zajímal stav příklopu. Bylo podivné, že jej nebylo možné uzavřít, přitom během předchozí expedice s ním nebyly žádné problémy. Solovjov a Balandin trochu naivně „zatloukli“ příhodu ze začátku výstupu, kdy byl příklop velkou silou vymrštěn do krajní otevřené polohy. Nicméně prozrazení jejich průšvihu se blížilo: inspekce příklopu se stala jedním z hlavních bodů dalšího výstupu. Státní komise dala na základě předchozích výkonů Orlanů pro případ nutnosti předem povolení natáhnout výstup až na 9 hodin.

26. července kosmonauti vystoupili z přístrojově-vědeckého úseku Kvantu-2 do dehermetizované přechodové komory. Nejprve se pokusili opět uzavřít příklop, ale podle Solovjova se to stále nedařilo: „Zprvu ho lze zavřít normálně, ale jakmile je přivřený tak na pět milimetrů, začne pružit.“ Po chvíli zkoumání Solovjov ohlásil: „Je poškozený. Je deformovaný jeden z pantů, na kterém se příklop otevírá.“ Balandin jeho slova doprovodil záběrem televizní kamery, na kterém bylo poškození jasně vidět.

Momentálně nebylo možné s poškozeným pantem nic dělat, proto kosmonauti pokračovali dále. Po již známé trase se přemístili na své staré pracovní místo na Kristallu, kde rozmontovali lešení a podle instrukcí oba kusy přichytili na stěnu modulu. První kus připevnili rychle, druhý museli trochu přemlouvat. Následoval návrat k přechodové komoře, kde si ještě jednou zblízka prohlédli onen poničený pant. Na popud ze Země se jej pokusili násadou kladívka jako páčidlem alespoň trochu vyrovnat, nicméně podle všeobecného přesvědčení byl pant zralý na výměnu. Solovjov a Balandin nakonec za sebou s velkým úsilím dokázali příklop uzavřít, nicméně uzavření bylo považováno za nespolehlivé, proto kosmonauti opět sejmuli skafandry až poté, co přestoupili do přístrojově-vědeckého úseku Kvantu-2 a pečlivě za sebou uzavřeli příklop vedoucí do přechodové komory. Jejich druhý výstup do otevřeného prostoru trval 3 hodiny a 31 minut.

V tu dobu už šestá expedice fungovala na „vypůjčený čas“. Na Zemi se ke startu připravovala následující posádka a 1. srpna 1990 se Sojuz TM-10 s Gennadijem Manakovem a Gennadijem Strekalovem vydal ze startovní rampy vzhůru. Podle šeptandy měl původně na palubě letět na krátkou návštěvu Miru novinář, nicméně tyto dohady se ukázaly být planými. Třetí křeslo bylo využito pro upevnění zásob a materiálu pro nadcházející expedici.

3. srpna zakotvil Sojuz TM-10 u zadního stykovacího uzlu komplexu a Manakov se Strekalovem přešli na palubu Miru. Krom zmíněných zásob a vybavení s nimi na Mir dorazil i kontejner, ve kterém se zoufale snažilo přivyknout na beztížný stav pět japonských křepelek. Tentokrát se výzkumníci snažili zjistit, jak se budou na neobvyklé podmínky adaptovat vzrostlí jedinci. Ovšem ptáčci neputovali do vesmíru sami – v kontejneru nalezli překvapení kosmonauti i jedno vajíčko a je dost dobře možné, že se jednalo o první vejce snesené přímo ve vesmíru.

Unavená posáka EO-6 konečně na pevné zemi.

Unavená posáka EO-6 konečně na pevné zemi.
Zdroj: spacefacts.de (kredit: Spacefacts.de)

Ovšem opatrování křepelek bylo pro kosmonauty, stejně jako před časem v případě čerstvě vylíhnutých opeřenců, prací doslova na plný úvazek. Ubozí tvorečkové se opět nebyli schopni krmit sami a kosmonauti museli používat pipetu. Absencí zemské tíže byli ptáci zcela dezorientováni a vyžadovali péči téměř nonstop. Do toho ještě probíhaly některé další experimenty a v neposlední řadě si posádky předávaly službu, což znamenalo postupné procházení některých položek palubního inventáře, předávání informací a instrukcí ohledně systémů, zejména modernizovaného výpočetního komplexu a orientačního systému.

Křepelky naštěstí neměly na palubě Miru zůstat a 9. srpna 1990 brzy ráno moskevského času se spolu se Solovjovem a Balandinem v Sojuzu TM-9 pomalu vzdalovaly od staničního komplexu. Během rozpojování úseků Sojuzu nastala lehce napjatá chvilka, ale provizorně připevněné úseky termální obšívky naštěstí tuto fázi vydržely. O pár minut později během fáze nejvyššího termálního namáhání odhořely. Návratový modul přistál bez problémů nedaleko Arkalyku a Solovjov s Balandinem si mohli připsat 179 dní, 1 hodinu, 17 minut a 57 sekund strávených ve vesmíru. Zatímco pro Solovjova to byl druhý let a v budoucnu si měl připsat ještě několik dalších, pro Balandina byl jeho kosmický debut současně labutí písní…

Na „Vulkany“, jak zněl volací znak posádky sedmé expedice, zatím čekal poměrně rušný program letu včetně tří výstupů do volného prostoru. Nicméně měla platit okřídlená věta, kterou jednou pronesl kosmonaut Vladimir Ljachov: “Все будет не так! (Všechno bude jinak)”. Letový plán se nevyhnul změnám, ještě větší změny však probíhaly na Zemi. A některé z těchto změn měly mít přímý vliv na další osudy stanice Mir…

(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:

http://www.spacepatches.nl/mir/tm09_crew.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/soyuz-tm-9_onboard_4.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-tm-9_eva.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.astronautix.com/graphics/q/qmireva1.jpg (kredit: RKK Energija)
http://www.spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-tm-9_recovery.htm (kredit: Spacefacts.de)

Svět nad planetou (16. díl), 5.0 out of 5 based on 22 ratings
Pin It
(Visited 2 984 times, 1 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (22 votes cast)
(Visited 2 984 times, 1 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


36 komentářů ke článku “Svět nad planetou (16. díl)”

  1. kuban napsal:

    vyplatilo se počkat 😉
    díky za další paradní počtení, snad to nikdy neskončí 🙂

  2. Dušan napsal:

    “Několik dní před výstupem kosmonauti zvýšili fyzickou aktivitu, snížili přísun tekutin a snažili se jíst více slaných jídel, aby se z jejich těl pokud možno vyplavila voda.”

    Dobrý den, skvělý článek.
    Jen u výše uvedené věty si myslím, že tak to nefunguje. Pokud budu více solit, voda se bude v organismu zadržovat.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Jak jsem koupil, tak prodávám, tohle je přímo z knihy jednoho kosmonauta. Je ale fakt, že to opravdu smysl nedává, upravím to, díky za postřeh! 😉

      • PetrK napsal:

        Jsem laik, ale smysl mi to dává: sůl zadržuje vodu v organismu – a o to přece jde. Kdyby jen omezili přísun vody před EVA, hrozila by jim během EVA dehydratace.

      • Radek napsal:

        Pokud si pamatuju, slanou vodu pili i američané vždy před přistáním raketoplánu, aby z těla dostali přebytečnou vodu. Psal to Tonda Vítek v L+K.

        • frank napsal:

          byla to limitovaná dávka v tabletách a většinou to nedožilo konce mise, protože američtí kosmonauti si je ” potajmu drtili” a solili si s tím jídlo

          1. možná stejný důvod jako na palubě běžných linek, kde se dle průzkumu všem lidem zdá stejné jídlo v kabině letadla méně slané než zemi za normálního tlaku

          2. V té době se NASA domnívala, že některé zrakové problémy astronautů jsou způsobeny nadměrnou konzumací soli a tak byly potravinové dávky samy o sobě připraveny méně slané a dokonce se při prvních letech raketoplánů kosmonautům zabavovala sůl z ” jejich zásob” a ti to řešili, že drtili ” přistávací tabletky”:)

          Slané tablety se ale před přistáním neberou pro samotné zadržení vody v organismu, ale především pro posílení krevního oběhu( více vody v krvi, roztažení cév 🙂 aby astronauti byli dříve schopni vstát a  chodit. Protože jim v osmdesátých a devadesátých letech, kvůli výše zmíněným zrakovým problémům, NASA redukovala sůl během letu, tak byly následky pro americké kosmonauty o něco větší, než pro kosmonauty, kteří nebyli odkázáni jen na americkou ” dietu” 🙂

          Od té doby se zjistiloe, že sůl to nebyla, zrakové problémy stále hlásí zhruba 49 procent lidí z dlouhodobých letů a 29 procent z krátkodobých, u některých přetrvávají více než jeden rok, je to jeden z efektů který může bránit cestě na Mars a kterém se stále neví, čím to je…. zajímavé je, že zrak bývá postižen jak na blízko tak na dálku a jediné co se zatím zjistilo, že kosmonautům kolísá tlak nitrooční kapaliny a že je změnami zasaženo celé oko včetně nervů…
          https://pubs.rsna.org/doi/abs/10.1148/radiol.12111986

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Solené nápoje pili Američané před přistáním právě kvůli zadržování vody. Pomáhalo to udržet ortostatický tlak během a po přistání.

  3. Jaro Pudelka napsal:

    Vynikajúce, jednoducho vynikajúce. Utorky už mám radšej ako nedeľu. Veľké ďakujem.

  4. Honza M. napsal:

    Díky, čte se to nádherně.

    Malá poznámka -typo: “kabely by se … zamotalY”. Myslím, že vzniklo přeformulováním že by je zamotali … oni / kosmonauti.

  5. frank napsal:

    Zde na youtube v roce 2016 A.Balandin v rámci debaty se studenty zmínil ” příhodu s poklopem” 🙂 a k tomu pár zajímavých záběrů z jeho pobytu v kosmu

  6. frank napsal:

    a tady je zhruba od času 1:40 něco z jejich výstupu do kosmu

    http://newsvideo.su/video/400179

  7. Jirka napsal:

    Vzdy me v utery prijemne prekvapi toto pocteni k obedu.Opet dobra prace.
    Kolik pocitate,ze bude mit tento serial cca dilu?

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc a opožděně dobrou chuť!
      Co se týče počtu dílů, nemám tušení. Momentálně jsme u EO-6 a je to 16. díl. Celkem bylo na Miru 28 expedic, ovšem u některých se toho událo více než se vejde do jednoho dílu. Řekl bych, že tím pádem ještě nejsme ani v polovině… 🙂

  8. Alois napsal:

    Padesát let se ” zkoumá ” vliv nedostatku gravitace a kde nic tu nic.
    Jestliže organismy včetně člověka žijí miliardy let v gravitaci, tak se asi v řádu několika desetiletí její absenci nepřizpůsobí.
    Problém by mohla vyřešit centrifuga na ISS aby stanovila potřebná minimální ” dávka ” gravitace.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Tak ona mikrogravitace a její vliv na organismy není dosud kompletně prozkoumána. Na druhou stranu procesy, které během ní nastávají, mohou být aplikovány třeba do oboru gerontologie, epidemiologie, kardiologie a dalších. Takže úplně bezcenné to zkoumání není.
      Centrifuga na ISS původně být měla, bohužel tento modul nepřežil finanční gilotinu.

  9. Tomas Mik napsal:

    Jak muzu napsat clanek na kosmonautixu.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Většinou je to tak, že člověk začne psát příspěvky na fóru. Pokud jsou solidní, obsažné, k věci, gramaticky a stylisticky slušné, bývá osloven Dugim.
      Doporučil bych nespěchat a zatím zapracovat na gramatice, interpunkci a celkové formě. Není kam spěchat… 😉

  10. Tomas Mik napsal:

    Dekuji,uz se du prihlasit na forum.

  11. Tovy napsal:

    Existuje nějaký klíč v tom, jak si kosmonauti/astronauti vybírají skafandry pro výstup? Nebo je už dostávají přiděleny na zemi?

    • frank napsal:

      klíč je spíš v tom, aby se kosmonauté vlezli do stávající techniky, pokud si pamatuji tak Orlany bývaly v první generaci pro lidi do výšky 180 cm dnešní model už pojme snad 190cm ? Americký oblek je, pokud si pamatuji nastavitelný mezikroužky, ale nevím rozmezí…

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Orlany jsou v jistém rozsahu přizpůsobitelné, navíc už při výběru kosmonautů se hlídá to, aby budoucí kosmonauti byli součástí percentilu populace, kterému skafandr vyhovuje.
      Američané s tím měli trochu problémy, astronautka Wendy Lawrence přišla o možnost provést dlouhodobý pobyt na Miru právě proto, že byla na Orlan příliš drobná.

  12. Jirka Hadac napsal:

    Diky Ondro, stale neuveritelne skvele. Nikdy nezklames, teda krome toho ztraceni textu … 🙂

  13. Petr Hájek napsal:

    Dík za další poutavý díl s relativně lidským ukončením 🙂

  14. ptpc napsal:

    Paráda! 🙂

  15. AKA the A napsal:

    Čistý kyslík se používá ne kvůli kesonové nemoci (kvůli té se tlak snižuje pomalu), ale protože při tomto tomto absolutním tlaku by normální vzduch neměl dostatečný parciální tlak kyslíku pro přežití, nastala by hypoxie, ztráta vědomí a pokud by ho tak nechali, i smrt.

    Stejný důvod proč v proudovém dopravním letadle při neplánované dekompresi jde z obličejových masek téměř čistý kyslík. Ne kvůli kesonové nemoci, ale protože při tak nízkém absolutním tlaku ho plíce prostě nedokáží z normálního vzduchu vstřebat dost, aby člověk zůstal naživu.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky moc za upozornění. Jsem trouba, už jsem o tom psal tolikrát a stejně se mi to podaří zblbnout…
      Hned to přeformuluju. 😉

  16. jregent napsal:

    Proste parada.
    A opozdene velke diky! 🙂

Napište komentář k Ondřej Šamárek