Svět nad planetou (12. díl)

Progress M

Pilotované kosmické lodě řady Sojuz procházely v průběhu své služby řadou změn, jež postupně vylepšovaly charakteristiky systémů lodi, zvyšovaly její výkony a spolehlivost. Bylo by bláhové domnívat se, že vylepšení se nebudou týkat také nákladních lodí 7K-TG (Progress). První stroj této řady startoval ve druhé polovině sedmdesátých let a odvedl výbornou práci při podpoře pobytu kosmonautů na palubách orbitálních stanic. Přibližně v polovině osmdesátých let začaly práce na modernizaci stroje a v polovině roku 1989 byl ke startu připraven první exemplář nákladní lodi 7K-TGM (Progress M). Od Progressů předchozí generace se odlišoval v několika aspektech. Dostal novou pohonnou jednotku KTDU-80 shodnou s typem, jenž byl používán na Sojuzech TM. Nově se na bocích agregátového úseku objevily dvě křídla slunečních baterií, dodávajících do akumulátorů 0,6 kW elektrické energie. V případě potřeby bylo možné propojit elektrickou síť Progressu M se sítí stanice, jejíž často těžce zkoušený energetický systém tuto, byť malou, výpomoc často potřeboval. Díky novému aerodynamickému krytu nebylo nutno instalovat maketu záchranné věžičky, což umožnilo ušetřit trochu hmotnosti. Přepravní kapacita nebyla kupodivu výrazně vyšší oproti 7K-TG, lze hovořit o přibližně 200 kg nákladu navíc. Co však rozhodně bylo přínosem, přímo z nádrží pohonného systému Progressu M bylo možno přečerpat palivo do staničních nádrží (dosud k doplňování sloužily výhradně dedikované nádrže v přečerpávacím úseku lodi) a naopak, v případě potřeby, například při zvyšování orbitální dráhy komplexu prostřednictvím motoru nákladní lodi, bylo nyní možné přečerpávat palivo ze stanice do nádrží Progressu. Dalším krokem vpřed bylo zvýšení vytrvalosti lodi v samostatném letu na 30 dní a v připojeném stavu pak na 6 měsíců. Progress M ovšem nesl ještě jednu změnu, která dále zvyšovala flexibilitu orbitálních operací. O tomto vylepšení se pozorovatelé dozvěděli až v okamžiku, kdy se první Progress M připojil k Miru. Byl totiž připojen tam, kde předtím žádný náklaďák neparkoval – u předního stykovacího uzlu. Teprve nyní vyšlo najevo jednak to, že Progress M disponuje naváděcím systémem Kurs, a také fakt, že instalace pro přečerpávání kapalin a plynů už nefiguruje pouze v konstrukci zadního stykovacího uzlu…

 

Do třetice všeho dobrého

 

Pátá dlouhodobá expedice na Mir ve složení Alexandr Viktorenko/Alexandr Serebrov měla několik hlavních bodů letového programu. Nejdůležitějším z nich bylo připojení doplňkového modulu 77KSD (Kvant-2), jeho přemístění na horní radiální port přechodového úseku a uvedení do provozu. S tím souvisela významná úprava softwaru orientačního a ovládacího systému – Mir se měl přepojením Kvantu-2 na radiální port ocitnout v konfiguraci, kde těžiště leželo poměrně daleko od dosavadní pozice. Relativně záhy po Kvantu-2 měl být vypuštěn modul 77KST, u něhož měli Viktorenko a Serebrov také dohlížet na připojování a přemístění na spodní radiální port. Tomu měly předcházet další úpravy softwaru, protože těžiště se tím opět mělo vrátit do prostor základního bloku.

Posádka EO-5 (zleva: Viktorenko, Serebrov)

Posádka EO-5 (zleva: Viktorenko, Serebrov)
Zdroj: spacepatches.nl (kredit: Spacepatches.nl)

Dalším významným úkolem bylo otestování křesla 21KS, jež mělo putovat na orbit ve Kvantu-2. Jednalo se o „raketové křeslo“, jež mělo být maličko pozdní odpovědí na americké křeslo MMU testované a využívané během tří misí amerických raketoplánů v roce 1984. Hlavním a jediným testovacím pilotem měl být Alexandr Serebrov a ten byl na své poslání patřičně hrdý. V rámci jednoho z východů do volného prostoru měl provést zkušební let a evaluaci křesla. Ovšem klacek do špic jeho pocitu výjimečnosti hodil Alexej Leonov. Ten dokázal vyjednat Gajem Severinem, šéfem firmy Zvezda, jež křeslo 21KS vyrobila, změnu testovacího programu. Podle něj nyní neměl proběhnout jeden, ale dva výstupy spojené s testem křesla. A Alexandr Viktorenko měl dostat také šanci se na něm svézt. Přestože se k tomuto úkolu neměl čas dostatečně připravit na Zemi, specialisté vyrobili speciální instruktážní film, jenž spolu s dokumentací měl Viktorenkovi poskytnout možnost dohnat to, co nestihl před startem. Serebrov tím ovšem přišel o svou exkluzivitu, což mu na náladě rozhodně nepřidalo.

Sojuz TM-8 s Viktorenkem a Serebrovem odstartoval 6. září 1989 brzy ráno místního času z Gagarinské rampy bajkonurského kosmodromu. Pro diváky v SSSR poměrně nezvykle rampu i raketu zdobily reklamní nápisy – nová ekonomická realita se začínala projevovat… O dva dny později se Sojuz TM-8 nacházel v bezprostřední blízkosti Miru. Ti kteří sledovali tento let, byli mírně napnuti, jak se tentokrát posádce povede během sbližování a spojování. Byli totiž zvědaví, zda se projeví „Serebrovův syndrom“. Během Serebrovovy první mise se při závěrečné fázi sbližování Sojuz T-7 blížil ke stanici vyšší rychlostí, než bylo předepsáno a velitel Leonid Popov musel situaci řešit přechodem na ruční řízení. Při Serebrovově druhé misí se na Sojuzu T-8 pro změnu pravděpodobně utrhla anténa sbližovacího a naváděcího systému Igla a ke spojení se stanicí Saljut 7 tehdy nedošlo. Ani tentokrát se připojení neobešlo bez potíží – Serebrovův syndrom opět zafungoval.

Oproti situaci u většiny předchozích připojování se tentokrát Sojuz neblížil zezdola, nýbrž shora. Navíc v době, kdy mělo ke spojení dojít, se Sojuz a stanice nacházely v zemském stínu. Vše zprvu probíhalo automaticky. Ve vzdálenosti 4 metry od zadního stykovacího uzlu však kosmonauti zpozorovali, že něco nehraje. Rychlost sbližování byla příliš vysoká a podélná osa lodi mířila poněkud stranou od stanice. Viktorenko vypnul automat a přepnul na ruční řízení. Poodlétl se Sojuzem na 20 metrů od stanice, vizuálně zkontroloval dokovací konus Kvantu-1 a jemně navedl svou loď na spojení. V řídicím středisku všem spadl kámen ze srdce. V okamžiku, kdy Viktorenko se Serebrovem přešli na palubu Miru, začala třetí perioda permanentního osídlení stanice. Měla skončit až po úctyhodných osmi letech…

V té době už byl Mir, respektive jeho základní blok, tak trochu „pánem v letech“. Původní životnost byla garantována na tři roky. Testy na pozemním analogu umožnily životnost prodloužit na pět let, nicméně i tak zde nebyla dostatečná rezerva. Nějakou dobu se zvažovala možnost nahrazení stávajícího základního bloku kusem s výrobním číslem 12801 (tato varianta byla označována jako „Mir 1.5“), nicméně po zhodnocení reálného stavu základního bloku dostalo využívání stanice zelenou do roku 1995.

Přesto se kosmonauti neubránili opravám a výměnám bloků a součástek. Hned zkraje Viktorenkova a Serebrovova pobytu na Miru jim letový plán přikazoval vyměnit další tři nikl-kadmiové akumulátory elektrického systému. Náhradní kusy přivezl na své palubě Progress M-1, který čekal na svou vykládku u předního stykovacího uzlu. Aby se posádka nenudila, byla v něm na stanici přepravena i nová tavicí pícka Gallar, kterou kosmonauti instalovali v Kvantu-1. Téměř od prvního dne začaly úpravy softwaru orientačního systému stanice a jeho prověrky v očekávání příletu Kvantu-2. A vysoké pracovní tempo mělo pokračovat.

Jak už totiž bylo řečeno výše, před kosmonauty stála skutečná hora práce. Podle plánu měl Kvant-2 odstartovat 16. října a připojení k přednímu stykovacímu uzlu mělo proběhnout 23. října. Jeho přemístění mělo následovat bezprostředně poté. 6. února pak měl u stanice zakotvit další modul s označením 77KST. Nesmíme zapomínat ani na několik plánovaných výstupů do volného prostoru, včetně dvou, během nichž mělo být testováno „raketové křeslo“ 21KS. Expedice Viktorenka a Serebrova měla končit ve druhé polovině února a pokud vážený čtenář pečlivě četl předchozí díly seriálu, určitě mu neuniklo, že pracovní náplň v mnohém připomínala plán, jenž byl původně připraven pro Volkova, Krikaljova a Poljakova během EO-4. Ani tentokrát však neměl být plán naplněn.

Na začátku října, tedy v době, kdy Kvant-2 procházel na Bajkonuru předstartovní přípravou, byl během testů na jiných strojích odhalen defekt v čipech stejné šarže s rokem výroby 1985, jaká byla použita pro systém Kurs právě v Kvantu. Výrobky voroněžské firmy „Elektronika“ vykazovaly znaky elektrochemické koroze. Nikdo nemohl zaručit, že stejný problém nečíhá i na čipech instalovaných v útrobách Kvantu-2. Znamenalo to jediné – start bude nutno odložit, dokud nebudou inkriminované čipy vyměněny. Zpoždění mělo trvat několik desítek dnů. Navíc start modulu Kristall sklouzl předběžně na březen. Plán páté expedice začal dostávat vážné trhliny, zatím však nehrozilo, že by Serebrov a Viktorenko nevyzkoušeli křeslo 21KS, tedy něco, na co se nejvíce těšili a co považovali za vrchol své mise.

Posádka Miru se zatím zabývala běžnou prací. Probíhaly pokusné tavby v nové pícce Gallar, mnoho času kosmonauti trávili fotografováním určených částí SSSR a studiem atmosféry. Práci narušila masivní sluneční erupce, jejíž účinky mimo jiné zachytily i palubní dozimetry. Viktorenko se Serebrovem proto museli strávit několik nocí v Kvantu-1, jehož interiér byl oproti základnímu bloku díky rozmístění aparatur lépe odstíněn.

Technici na Bajkonuru se mezitím mořili s výměnou čipů a svůj úkol zvládli ve velmi dobrém čase. 26. listopadu bylo vše připraveno na vzlet Kvantu-2. Raketa Proton-K s modulem stála na rampě, stykovací zařízení na Miru bylo přichystáno pro přivítání nového přírůstku a kosmonauti byli připraveni. Když se toho dne Proton s Kvantem-2 zvedl z bajkonurské rampy, mnoho lidí si ulehčeně oddechlo. Ne však nadlouho.

Kvant-2 během samostatného letu v představách výtvarníka

Kvant-2 během samostatného letu v představách výtvarníka
Zdroj: qsl.net

Po dosažení orbitální dráhy vyšlo z telemetrie najevo, že Kvantu-2 se nevyklopil jeden ze dvou panelů slunečních baterií. Tedy – vyklopil, ale pouze částečně a zůstal ve tvaru připomínajícím písmeno „L“. To bylo velmi vážné. Nejenže to znamenalo nedostatek elektrické energie, ale nadto nebylo možné provádět dynamické operace. Posunuté těžiště modulu doplňoval fakt, že pokud by byly spuštěny motory, spaliny jednoho z nich by zasáhly nerozložený panel. A aby toho nebylo dost, po několika hodinách zjistili překvapení operátoři, že v některých blocích ovládacího systému orientačních motorků je přehozena polarita a na povel ze Země se zapínají vždy opačné motorky, než je třeba.

Při „velkém hlavydrbání a bušení se v prsa“ druhý den po startu modulu vyšlo najevo, že už během příprav na start se vyskytly problémy s elektrickým systémem a speciálně se slunečními bateriemi a systémem jejich vyklápění a naklánění. Opakovaně se u nich objevil zkrat na kostru a přestože se pokaždé přišlo na příčinu, nyní se objevila další porucha podobného charakteru. Řídicí středisko a specialisté zabývající se uváděním modulu do provozu začali panikařit. Následujících několik dní probíhaly pokusy o záchranu modulu, ovšem podle svědků to byla snaha poměrně chaotická, probíhající metodou „pokus-omyl“. V dané situaci nebyl nikdo, kdo by činnost celkově koordinoval a vedl. Prozatím jediným úspěchem bylo dobití palubních akumulátorů jediným panelem slunečních baterií. Pokusy o rozvinutí druhého panelu nepřinášely úspěch.

Štěstí je však potvůrka vrtkavá a 30. listopadu si řeklo, že už svou nepřítomností operátory potrápilo více než dost. Naprosto neočekávaně se rozvinul i druhý panel slunečních baterií a modul se konečně ocitnul v konfiguraci, pro kterou byl zkonstruován. Problém byl v tom, že nezbývala téměř žádná časová rezerva a pokud se Kvant-2 měl přiblížit ke stanici, muselo všechno klapnout na první dobrou. Všeobecně však převládal optimismus a kosmonauti procházeli poslední fáze přípravy před připojením modulu.

1. prosince se od Miru oddělil Progress M-1, aby ještě týž den ukončil svou existenci sestupem do atmosféry. Ve vesmíru pobýval rekordní dobu 100 dní, z toho 98 dní jako součást komplexu Mir. Nyní už Kvantu-2 nic nebránilo v tom, aby se k uvolněnému přednímu stykovacímu uzlu Miru připojil. Jak už to ale až příliš často chodívalo, štěstí se opět k Miru a Kvantu-2 obrátilo zády.

Ráno 2. prosince, pár hodin před plánovaným připojením Kvantu-2, se zastavily setrvačníky v Kvantu-1 a Mir začal volně driftovat v prostoru. Vinou vložení nesprávných dat došlo k „přetečení“ paměti palubního počítače a orientační systém zkolaboval. Posádka dostala příkaz udržovat během konečné fáze sbližování s Kvantem-2 polohu komplexu v prostoru prostřednictvím orientačních motorků jejich Sojuzu. Viktorenko zaujal místo v návratovém modulu lodi a Serebrov monitoroval celou operaci od centrálního ovládacího pultu základního bloku. Ukázalo se, že kosmonauti jsou vycvičeni na výbornou. Viktorenko se Serebrovovou pomocí dokázal Mir udržovat ve stabilizovaném stavu za použití menšího množství paliva, než jaké by potřeboval k téže operaci sebelepší autopilot.

Jenže výborný výcvik a mistrovské ovládání lodi jsou k ničemu, pokud nejmenovaný pracovník nakrmí systém Kvantu-2 chybnými daty. Modul se blížil ke stanici po nezvyklé trajektorii a ve vzdálenosti 20 metrů systém Kurs detekoval nadlimitní rychlost sbližování. Následovalo přerušení sekvence a Kvant-2 se začal od stanice vzdalovat. „Konec nácviku ‚stykovky‘,“ zažertoval komunikátor v řídicím středisku směrem ke kosmonautům. Viktorenko a Serebrov, kteří pracně udržovali komplex hodinu a půl ve stabilizovaném stavu, si museli v duchu odplivnout.

Po tomto debaklu si operátoři dali záležet na tom, aby na palubu Miru i Kvantu-2 putovala správná data pro palubní počítače a po čtyřech dnech se celý proces mohl opakovat, ovšem s tím rozdílem, že tentokrát Mir udržoval svou polohu v prostoru pomocí setrvačníků a Kvant-2 směřoval k přednímu stykovacímu uzlu po správné trajektorii a správnou rychlostí. 6. prosince 1989 odpoledne se Kvant-2 připojil ke stanici Mir a stal se její součástí. Zatím však kosmonauti nijak nespěchali s otevřením příklopů a inspekcí interiéru nového přírůstku. Důvod k takovému otálení vyšel najevo 8. prosince.

Systém Ljappa

Systém Ljappa
Zdroj: commons.wikimedia.org (kredit: Jonathan McDowell)

Pokud by si Kvant-2 pozorně prohlížel hypotetický pozorovatel, nemohl by si nevšimnout, že vedle stykovacího ústrojí modulu se nachází jakési sklopené rameno s miniaturní verzí dokovacího systému. Ono rameno bylo součástí systému ASPr, o kterém byla kratičká zmínka ve druhém díle seriálu. Manipulátor nesl neoficiální pojmenování „Ljappa“, což je slovní hříčka, jejíž význam lze přeložit jako „tlapa“. A svým způsobem opravdu tlapu připomínal. Rameno se odklopilo a jeho koncovka se pevně zachytila v jednom ze dvou „hnízd“, jež byla umístěna na přechodovém úseku základního bloku. Pak se uvolnily zámky na přírubě. Modul se nyní přidržoval u stanice pouze svou „tlapou“.

Po chvíli rameno Ljappy modul malinko přizvedlo a tím od sebe vzdálilo jeho přírubu a přírubu předního stykovacího uzlu Miru. Když byla vzdálenost dostatečná, manipulátor začal pomalinku rotovat ve dvou osách a tím se Kvant-2 začal přesunovat směrem k hřbetnímu radiálnímu portu stanice. K němu Ljappa modul opatrně navedla a přibližně hodinu po začátku celé operace zacvakly háky na přírubách, jež zafixovaly modul k Miru.

Kvant-2 se nyní nacházel na svém permanentním umístění, v pravém úhlu k základnímu bloku. Několik hodin po přemístění modulu, po prověrkách hermetičnosti, mohli Viktorenko a Serebrov otevřít příklop a poprvé vplout do útrob stroje, jenž měl stanici přinést rozšířené možnosti, zvýšit kapacitu systému pro udržení životních podmínek a kapacitu orientačního systému a v neposlední řadě také zajistit mnohem více prostoru v dosud poněkud stísněných podmínkách, jež nabízel základní blok spolu s Kvantem-1…

(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Progress_M-47_departs_ISS.jpg
http://www.spacepatches.nl/mir/tm08_crew.jpg (kredit: Spacepatches.nl)
http://www.spacefacts.de/graph/photo/large/english/soyuz-tm-8_launch.htm (kredit: Spacefacts)
https://www.qsl.net/dg7ro/mirinfo/img/md_kvnt2.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mir_arm2.JPG (kredit: Jonathan McDowell)

Svět nad planetou (12. díl), 5.0 out of 5 based on 22 ratings
Pin It
(Visited 3 242 times, 3 visits today)
Kontaktujte autora článku - hlášení chyb a nepřesností, rady, či připomínky

Hlášení chyb a nepřesnostíClose

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (22 votes cast)
(Visited 3 242 times, 3 visits today)
Níže můžete zanechat svůj komentář.

Více se o tomto tématu dočtete zde »
(odkaz vede na příslušné vlákno diskuzního fóra www.kosmonautix.cz)


20 komentářů ke článku “Svět nad planetou (12. díl)”

  1. Karlos napsal:

    Konečně je úterý a máme tady další článek Od mého oblíbeného autora o mém oblíbeném tématu na mých oblíbený stránkách

  2. Hona napsal:

    A tak pěkný rok 2019 🙂

  3. tonda napsal:

    Prostě mě to nedá a musím se opakovat.Jelikož jsem dáreček od Ježíška uložil do mojí(byť již jen krátkodobé)paměti a srovnávám obě díla,musím se sklonit velmi hluboko před Tvým dílem!A když říkám velmi, myslím tím tak hluboko,jak mě to moje bolavá záda umožňují!(fakt skoro na zem!!)A o to víc si uvědomuji,co je za tím neviditelné práce,času a musím Ti opět jen poděkovat za krásné novoroční čtení!Taky je super,že na další díl budeme čekat jen týden a ne do dalšího roku!
    Díky a všechno nej!!

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Tondo, veliký dík za krásný komentář. I Tobě vše dobré v novém roce (a hlavně pozor na ta záda, uklánění jim nedělá dobře :-D) a doufám, že se budou líbit i další díly!

  4. Fog2y napsal:

    Děkuji za další skvělý díl!

    Už se těším na příští utery:)

  5. Libor napsal:

    Dobrý den, jak do doby existence „Tlapy“ probíhalo manévrování s moduly při přepojování na jiný port (viz třeba Kvant1)? Každý modul měl manévrovací trysky? Resp. mě podobná otázka napadá i s ohledem na výstavbu ISS. Omlouvám se za možná hloupý dotaz a děkuji za skvělé čtení i pro nás „amatéry“.

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Zdravím, do té doby se přenášení na jiný port neprovádělo. Kvant-1 byl připojen na zadní stykovací uzel a tam také zůstal.
      U ISS se připojování a přenášení dělalo a dosud dělá pomocí robotické paže.

      • Libor napsal:

        Děkuji za odpověď. Mně se to nějak popletlo s minulým dílem, kde se též mluvilo o nevhodném těžišti. Tak jsem myslel, že už předtím nějaké přesuny proběhly. Už jsem si dostudoval, jak to správně bylo:). K ISS jsem hledal, jestli bylo dřív rameno nebo přesuny, ale ani anglicky jsem nic nenašel (krom animací, jak byly moduly postupně doplňovány). Takže také děkuji.

        • Ondřej Šamárek napsal:

          Není zač! 😉
          Ohledně ISS – na dokování modulů se podílely i raketoplány, respektive jejich robotické paže.

  6. vreckam napsal:

    Opravdu krásná práce.
    Vyjde tato minisérie i knižně, popřípadě nějak jinak v celku? 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Díky za chválu!
      Co se týče knižního vydání – nic takového není v plánu. Dvě knížky založené na seriálech na blogu beru jako shodu velmi šťastných náhod, navíc realizace knihy (korektury, obrázky apod) je příšerně pracná. Nikdy neříkej nikdy, ale obávám se, že to zůstane jen v této formě…

  7. Vlado napsal:

    Článok poctivo dodaný v utorkovom termíne nehľadiac na 1.1. – to už hej, klobúk dolu. 🙂 Veľká vďaka za nielen poučný ale aj pútavo napísaný seriál (a nielen za tento) a PF 2019… 🙂

    • Ondřej Šamárek napsal:

      Občas se vyplatí udělat si něco málo dopředu… 🙂
      Díky za chválu a šťastný rok 2019 i Vám!

  8. ptpc napsal:

    “… že už svou nepřítomností operátory potrápilo více než dost…” Neskutočná paráda! 🙂
    Ondro, díky za ďalší vynikajúci diel! 🙂

Zanechte komentář