Trpasličí planeta Ceres je poseta velkým množstvím malých a v geologickém měřítku času i mladých kráterů. Ovšem žádný z nich nepřesahuje průměr 280 kilometrů. Vědcům tyto informace zamotaly hlavu, protože tato trpasličí planeta musela být za svůj život, tedy zhruba 4,5 miliardy let zasažena nespočetněkrát, přičemž mnohokrát muselo jít i o veliké projektily. Otázku tedy je kam se stopy po těchto nárazech poděly. Krátery na povrchu zmapovala sonda Dawn, která kolem Ceres krouží od loňského roku a právě na základě údajů z ní by mohla být hádanka rozřešena.

„Došli jsme k závěru, že velké množství rozměrných kráterů bylo z povrchu Ceres vymazáno v průběhu geologické historie, přičemž příčina možná spočívá ve složení trpasličí planety a její evoluci,“ popisuje Simone Marchi ze Southwest Research Institute ve městě Boulder, stát Colorado. Právě on společně s kolegy modeloval na počítačích různé modely srážek Ceres od chvíle jejího vzniku a ukázalo se, že v současné době bychom na povrchu měli vidět pozůstatky několika velkých kráterů.

Topografická mapa trpasličí planety Ceres
Zdroj: https://cdn1.vox-cdn.com

Výpočetní modely ukazují, že Ceres by měla mít 10 – 15 kráterů s průměrem větším než 400 kilometrů a nejméně 40 kráterů širších než 100 kilometrů. Ovšem data z Dawn ukazují, že se na trpasličí planetě nachází pouze 16 kráterů, které jsou větší než 100 kilometrů a žádný není větší než 280 km. Jedna z teorií hovoří o možnosti, že Ceres vznikla mimo pás asteroidů, kde dnes obíhá – možná až v okolí Neptunu a v průběhu času se přesunula na dnešní místo. Ovšem pokud by tomu tak bylo, stále by na svém povrchu nesla více kráterů, než kolik jich má dnes.

„Ať její povrch formovalo cokoliv, muselo k tomu dojít před stovkami milionů let,“ vysvětluje Marchi. Snímky ze sondy Dawn ukazují, že se na Ceres nachází minimálně tři oblasti s velkými proláklinami, které se nazývají pláně (planitiae), jejichž průměr je až 800 kilometrů. Na těchto pláních najdeme krátery, které jsou mladšího data, ale podle některých teorií by samotné prolákliny mohly být pozůstatky po dávných kráterech. Jedna z nich, zvaná Vendimia Planitia se nachází na sever od kráteru Kerwan a jedná se o oblast, která by splňovala kritéria impaktního kráteru. Pokud tomu tak je, pak vznikla výrazně před kráterem Kerwan.

To ale stále neodpovídá na otázku, proč je pozůstatků po kráterech tak málo. Pozornost vědců se tedy obrací k vnitřnímu složení Ceres. Díky sondě Dawn máme důkazy o tom, že svrchní vrstvy trpasličí planety obsahují led. Jelikož tento má menší hustotu než okolní horniny, mohl posloužit k vyhlazení topografie a zahladit tak terénní nerovnosti. Kromě ledu mohla stejnou roli plnit i jiná látka s nižší hustotou – například různé soli. Jedinou podmínkou by muselo být poměrně hojné zastoupení této látky ve svrchních a podpovrchových vrstvách.

Nedávná analýza středu kráteru Occator objevila, že zdejší známé bílé skvrny jsou tvořeny uhličitanem sodným, který je v běžné řeči znám jako soda na praní. Tato sůl může být pozůstatkem po existenci zmrzlého podpovrchového oceánu, případně je možné, že se pod povrchem stále nachází oceán kapalné vody. Dřívější hydrotermální aktivita, která mohla způsobit vystoupení solí na dno kráteru Occator, by mohla souviset s vymazáním kráterů.

Topografická mapa kráteru Occator
Zdroj:http://www.nasa.gov/

Pokud měla trpasličí planeta na povrchu bohatý kryovulkanismus, mohl vyvrhovaný materiál (především voda) stékat po povrchu, kde by následně tuhnul a zakryl by tak dříve vzniklé krátery. Na nově vzniklý povrch pak dopadaly další projektily a mohly vytvořit menší a mladší krátery. Čím větší srážka, tím méně je totiž častá. Pokud byly staré krátery zamaskovány, neuplynulo do dneška dost času aby došlo k další velké srážce.

„Skoro to vypadá, jako kdyby si Ceres dokázala vyléčit své velké jizvy a obnovila by svůj starý povrch s mnoha krátery,“ popisuje s nadsázkou Marchi. Sonda Dawn před misí u Ceres kroužila 14 měsíců v letech 2011 a 2012 kolem sotva polovičního asteroidu Vesta. Oba objekty se od sebe co do množství kráterů velmi liší. Menší Vesta má na svém povrchu velké množství kráterů včetně téměř 500 kilometrů širokého kráteru Rheasilvia, při jehož vzniku byla z těla asteroidu odvržena velká část hmoty.

Tento kráter spolu s ostatními naznačuje, že na Vestě nefungovaly žádné procesy, které by uhladily její povrch. Možná to souvisí s tím, že tento asteroid obsahuje velmi málo vody, možná v tom hraje roli i malá velikost tělesa. „Nyní máme možnost porovnat dva velmi odlišné světy v pásu asteroidů – Vestu a Ceres – a to je jeden z největších přínosů, které nám mise sondy Dawn dala,“ chválí Marchi.

Zdroje informací:
http://www.nasa.gov/
http://www.nasa.gov/

Zdroje obrázků:
http://images.indianexpress.com/2016/07/nasa-missong-craters-759.jpg
https://cdn1.vox-cdn.com/…/ceres_planitiaA_3x_birdseyeview_lessshadow_final_lowres.0.0.jpg
http://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/pia19975.jpg