Vesmírné osudy 64. díl – Vladimír Remek

Vesmírné osudy teď na chvíli opustí „velkou“ kosmonautiku a podívají se k nám. První československý a v současnosti nazývaný i jako první evropský kosmonaut, Vladimír Remek je zvláštní osobnost. Je stejně těžko uchopitelný jako doba a podmínky, které ho dostaly na oběžnou dráhu. Polemizovat nad významem toho, co vykonal – lépe snad toho, co mu bylo umožněno vykonat, by bylo velice složité. Pravděpodobně stále ještě nemáme dostatečný odstup od této události. Pravdou však zůstává, že Československo bylo v té době na svém kosmickém vrcholu a Vladimír Remek byl tím nejviditelnějším vrcholem, který tehdejší československou vědu ozářil. Nesmíme však zapomínat, že mnoho možná i významnějších kosmických aktivit tehdejšího státu se odehrávalo na pozadí a dělaly se skutečně velkolepé věci. Pojďme se však podívat na osud Vladimíra Remka hlavně z té vědecké stránky. Společně projdeme hlavně některé zajímavé experimenty, které prováděl na stanici Saljut.

První a poslední

Vladimír Remek se narodil 26. září 1948 v Českých Budějovicích. Matka byla Češka a otec Slovák. Tento první krok v jeho životě, který ani on sám nemohl ovlivnit, čili původ jeho rodičů, byl paradoxně tím prvním krokem, jenž mu pomohl dláždit cestu k letu do vesmíru. Své dětství prožíval v Českých Budějovicích, kde studoval základní školu. Po vystudování základní školy se jeho rodina přestěhovala do Brna, kde chodil na střední školu a dva roky také do Klubu mladých astronomů při hvězdárně na Kraví hoře.

Zajímavou osobností v jeho životě byl jeho otec, který byl vojenským letcem a později v hodnosti generálporučíka dlouholetý velitel letectva Československé lidové armády. Jeho syn tak už od mládí přicházel do styku s letadly a už jako malého jej zaujala a chtěl se jim věnovat. Otcovo vojenské povolání rodinu přivedlo do dalšího bydliště, Čáslavi, kde byla letecká základna. Na dvanáctiletce v Čáslavi začal studovat v roce 1963 a její studium zakončil maturitou v roce 1966. Remek později absolvoval čtyřleté studium na Vyšším leteckém učilišti v Košicích, kde létal na cvičných proudových letounech L-29 Delfín. Po dokončení školy roku 1970 nastoupil k leteckému útvaru do Žatce, ale po měsíci byl přeložen k 1. Zvolenskému leteckému stíhacímu pluku v Českých Budějovicích vyzbrojenému MIGy 21.

Od 15. července do 24. července 1975 probíhal první mezinárodní vesmírný let v dějinách, pod názvem Sojuz-Apollo. Poprvé v historii kosmických letů se setkaly lodě USA a SSSR na orbitě a provedly spojení. Jednalo se o nácvik záchranné mise, kdy bylo simulováno, že Sovětský Sojuz neschopný letu bude zachráněn lodí ze Spojených států. Mnohem více než technické cvičení však tato mise působila jako ukazatel jistého polevování napětí mezi dvěma supervelmocemi. Nově navázaná spolupráce měla být krokem k vzájemnému usmíření a větší koordinaci vlastních výzkumů se zahraničím. Sovětský svaz se na mezinárodní konferenci v Helsinkách zavázal, že bude mimo jiné lépe přistupovat k lidským právům a i když neměl tento dokument žádnou závaznou moc, USA to braly jako velký ústupek. Let Sojuz-Apollo měl být jen prvotním krokem k mnohem větší vzájemné spolupráci a to nejen na úrovni kosmických programů, ale v hospodářské a politické sféře. Ukázalo se však, že SSSR závazky z Helsinek nebere příliš vážně a spolupráce po roce 1975 začíná velice rychle upadat, blížilo se další vypjaté období studené války. To mělo za následek, že Sovětský svaz začal hledat jistou náhradu za plánované rozšíření mezinárodní spolupráce v kosmickém programu. Dalším logickým krokem bylo tedy rozšíření možností programu Interkosmos.

Let Sojuz-Apollo

Let Sojuz-Apollo
Zdroj: http://files.leva-net.webnode.cz/

Na začátku roku 1976 probíhala ve východním Berlíně konference zástupců komunistických stran, kde byli přítomni i zástupci jednotlivých vedoucích činitelů národních týmů zapojených do programu Interkomos. Leonid Brežněv zde navrhl, aby státy, které mají zájem, se mohly zapojit do nového projektu v rámci programu, což bylo vyslání prvního nesovětského kosmonauta na lodi Sojuz k návštěvě kosmické stanice. A to bylo vše, co se mohla veřejnost až do roku 1978, kdy odstartovala loď Sojuz 28 s první mezinárodní posádku, dozvědět. Jakékoli další přípravy k letu, výběr kandidátů, nebo alespoň jména zemí, které se do projektu přihlásily, byly podrobeny přísnému utajení. Sovětský svaz to takto nakonec dělal v rámci kosmických letů vždy. Veřejnost se buď dozvěděla o úspěšné misi, kdy už se většinou posádka vrátila zpět na Zem, nebo se nedozvěděla nic.

Do prvního výběrů zemí, které mohly vyslat svého zástupce na Sovětském Sojuzu, se dostaly tři země. Bylo to Polsko, Německá demokratická republika a Československo. Výcvikové středisko u Moskvy, obecně nazývané Hvězdné městečko, nemohlo pojmout pro adekvátní výcvik více zástupců, protože tehdejší výcvikové kapacity byly stále dost omezené. Výběr kandidátů tedy nakonec probíhal v utajení také v Československu. Z řad letců bylo nakonec vybráno do první skupiny 25 kandidátů, ze kterých se po sérii testů a výcviku vytvořila osmičlenná skupina, jež byla představena skupině sovětských lékařů, kterou vedl kosmonaut-lékař Vasilij Lazarev. Tento hodnotící tým konstatoval, že všech osm kandidátů je způsobilých k letu, ale do Hvězdného městečka mohou odletět jen čtyři. Výběr výsledné čtveřice nechali Sověti na českých odbornících. Podmínkami pro výběr kandidátů byla kádrová bezúhonnost, tehdejší politická nutnost, co nejlepší zdraví, odpovídající vzdělání a dokonalá znalost Ruského jazyka. Čtveřici, která nakonec odletěla do SSSR, tvořili Oldřich Pelčák, Vladimír Remek, Ladislav Klíma a Michal Vondroušek. Tito čtyři letci prošli v Hvězdném městečku další náročnou sérií lékařských vyšetření, testů a zkoušek znalostí, ze kterých vyšli dva výslední kandidáti, což byl i Vladimír Remek a Oldřich Pelčák. Důvody vyloučení Ladislava Klímy a Michala Vondrušky byly hlavně zdravotní. U obou se nalezla jistá srdeční vada, která sice neohrožovala let, ale nikdo nechtěl nic riskovat. U Ladislava Klímy hrála roli ještě poněkud slabší znalost ruštiny, která musela být v pravém slova smyslu dokonalá. Na znalosti jazyka totiž závisely hlavně krizové situace, kdy příkazy z kosmického střediska nemohly být podrobovány kosmonautem zkoumání jejich lingvistického významu.

Oldřich Pelčák a Nikolaj Rukavišnikov jako záložní posádka pro let Sojuz 28

Oldřich Pelčák a Nikolaj Rukavišnikov jako záložní posádka pro let Sojuz 28
Zdroj: http://www.spacefacts.de/

6. prosince 1976 zahájili Oldřich Pelčák a Vladimír Remek intenzivní výcvik, který se skládal hlavně ze zátěžových testů, zaměření na testování zátěže vestibulárního systému na různých centrifugách v nejrůznějších polohách. Těmito testy prošli také kandidáti z NDR a Polska. 5. prosince 1976 byly oznámeny výsledky a to kladné pro všechny adepty. Tím začala komplexní výuka ve vzdělávacím institutu Hvězdného městečka. Výuka trvala do poloviny května 1977 a probíhala v učebnách a prostorách, které původně sloužily pro přípravu posádek pro let Sojuz-Apollo, což se odrazilo ve velice dobrém vybavení učeben. Kandidáti podstoupili výuku navigačních prostředků lodí Sojuz, museli prokázat schopnost samostatné orientace ve vesmíru v případě, kdyby vypadly navigační počítače. Podstoupili také výuku matematických postupů nutných k výpočtu nejvhodnějších trajektorie při přiblížení kosmické lodě k vesmírné stanici a mnoho dalších technických záležitostí.

Velká pozornost byla věnována také medicínskému vzdělání, protože právě Vladimír Remek měl pro Československou akademii věd provádět lékařské pokusy. Po složení zkoušek ze všech probíraných předmětů přešla výuka do praktického režimu. Kandidáti zahájili speciální letecký výcvik na letišti Čkalovskij, kde sice cvičili na klasických stíhacích letounech MiG 21, které znali z Československa, ale zadání úkolů a způsob řízení se značně odlišoval od toho standardního. V rámci letů museli neustále komunikovat s řídicím střediskem a komentovat všechny své činnosti při řízení stroje, což měl být nácvik na budoucí řízení Sojuzu a kooperaci s řídicím střediskem. V letounech také nacvičovali vzájemné těsné přibližování a způsoby, jak jej co nejlépe zvládnout, aby se naučili základní dovednosti při přibližování dvou kosmických těles. Při nočních letech na TU-134 cvičili orientaci v neznámém prostředí a způsoby navigování, užívané v kosmu. V upraveném TU-104 podstoupili několik letů po balistické křivce, které simulovaly pobyt ve stavu beztíže.

Od září 1977 začala další fáze přípravy, kdy už spolu začaly nacvičovat obě posádky, každá tvořená jedním Čechoslovákem a jedním sovětským kosmonautem. Posádky měly složení Vladimír Remek jako kosmonaut výzkumník a Alexej Gubarev jako velitel. Druhá posádka byla ve složení Oldřich Pelčák také jako kosmonaut výzkumník a v pozici velitele byl Nikolaj Rukavišnikov. Posádky začaly komplexní praktický výcvik přímo na simulátorech lodi Sojuz a stanice Saljut. Nacvičovaly se také fyzicky náročné nestandardní situace, jako bylo přistání Sojuzu na vodu, nebo do nepřístupné oblasti. Výcvik zahrnoval i dva dny strávené v simulátoru lodi Sojuz, který trval stejně dlouho, jako reálný let samotnou lodí. V lednu 1978 prošly obě posádky finálními zkouškami před komisí složenou ze sovětských odborníků na kosmonautiku. Obě posádky prošly bez potíží a vyrazily na finální nácvik na Bajkonur, kde se měly možnost podívat na sestavování nosné rakety a kosmické lodi Sojuz 28. 21. února 1978 si obě posádky pozval k sobě generál V. A. Šatalov a oznámil jim, že z Prahy bylo rozhodnuto, že poletí posádka Remek, Gubarev. O zdůvodnění proč byl vybrán právě Remek, se dlouho spekulovalo, jistou roli jistě hrálo to, že měl Československé rodiče. Otec byl Slovák, matka byla Češka. Pro Remka hrála taky skutečnost, že byl více pohotový v kritických situacích, než Pelčák. Start byl naplánován na 25. února 1978, tedy na výročí třiceti let od komunistického převratu v Československu.

25. února však start neproběhl. Start byl odložen kvůli závadě v těsnění jednoho z čerpadel na nosné raketě a přesunut o pět dní. Sojuz se stejnojmennou kosmickou lodí s číslem 28 odstartoval nakonec bez obtíží 2. března 1978 v 15:28:10 UTC. Vladimír Remek se toho dne stal prvním neamerickým a nesovětským kosmonautem v dějinách. Jako teprve třetí národ v historii, mělo Československo ve vesmíru svého zástupce. Vladimír Remek byl zároveň 87. člověkem ze Země, který se dostal do vesmíru.

Saljut 6

Saljut 6
Zdroj: http://mek.kosmo.cz/

Posádku čekal jednodenní let ke stanici Saljut 6. Stanice byla již obývána stálou posádkou ve složení Jurij Romaněnko a Georgij Grečko. Saljut 6 byla další z řady sovětských kosmických stanic první generace, tento model byl však vylepšen. Hlavní změnou byl druhý stykovací uzel, který umožňoval připojení druhé lodi Sojuz, nebo zásobovací lodi Progress. Díky existenci druhého portu se ke stanici mohly připojovat lodě s návštěvníky, což byla jedna z podmínek, která umožnila let Remka a Gubareva. Stanice na orbitu letěla 29. září 1977. Poskytovala 90 metrů krychlových obytného prostoru. Vědecké vybavení stanice bylo uzpůsobeno pro potřeby budoucích mezinárodních posádek a umožňovalo vědecké experimenty, které se dopředu naplánovaly s jednotlivými národními vědeckými institucemi. Saljut 6 nakonec několikanásobně překonal svoji životnost a byl místem, kde se vystřídalo devět návštěvnických mezinárodních posádek a celkem šest posádek základních. Stanice shořela v atmosféře v roce 1982.

Sojuz 28 připravený ke startu

Sojuz 28 připravený ke startu
Zdroj: http://www.papirove-modely.cz/

Vladimír Remek se na stanici okamžitě pustil do prováděných experimentů, které mu připravila ČSAV. Bylo to několik zajímavých pokusů, které byly mnohdy vyústěním dlouholeté práce mnoha Československých vědců. Jedním z prvních, které Vladimír Remek prováděl, byl pokus Chlorella 1, což byl biologický pokus, zkoumající růst stejnojmenných řas v beztížných podmínkách kosmické stanice. Řasy byly na stanici přivezeny už dříve ve vegetativním stavu a až v na palubě byly postříkány oživující látkou a vsazeny do výživového roztoku. Pokus měl za úkol zkoumat možnosti pěstování rostlin, vhodných k intenzivní produkci kyslíku. V budoucnu se počítalo s nasazením právě těchto řas na kosmických stanicích a lodích, kde by z části nahrazovaly nutné zásoby kyslíku naložené už ze Země. Chlorella byla také považována za ideálního tvůrce kyslíku pro budoucí osidlování Marsu. Výsledky experimentu prokázaly, že řasy rostou ve stavu beztíže stejně jako v pozemských podmínkách. To byl důležitý poznatek, protože nadále bylo možno počítat se závěry z pozemských pokusů. Pro potřeby kosmonautů však byl tento systém zatím nepoužitelný. Odhadovalo se, že pro zajištění kyslíku pro jednoho člověka, by bylo třeba mít zahrádku o rozloze šesti metrů čtverečních za stálého silného osvětlení. Tolik prostoru a energie si zatím kosmické lodě a stanice dovolit nemohly a doposud nemohou.

Vladimír Remek

Vladimír Remek
Zdroj: http://i.sme.sk/

Další pokus nesl název Morava-Splav, zkoumající růst krystalů za specifických podmínek stavu beztíže. Pro pokus byly vybrány krystaly chloridu olovnatého v roztaveném roztoku chloridu měďnatého a chloridu stříbrného. Roztok se tavil v sovětské experimentální peci Splav-1, umístěné na pevno uvnitř stanice, při teplotě 500 stupňů Celsia. Předpokládalo se, že výsledky pokusu povedou ke zjištění zákonitostí výroby specifických materiálů s lepšími vlastnostmi, než jaké by se daly vytvořit za existence gravitace. Gravitace totiž nepříznivě ovlivňuje růst krystalů z krystalové mřížky, protože krystalová mřížka se řídí jinými pravidly, než gravitace. Konkrétně tento pokus zkoumal možnost vytvořit směsi pro léky tak čisté, že by prakticky přišly o všechny nežádoucí účinky. Tento pokus předznamenal pozdější řadu československých a českých tavicích pecí pro vesmírné stanice a raketoplány, které se nakonec dostaly na palubu stanice MIR a byly plánovány i pro Mezinárodní kosmickou stanici ISS. Nejnovější pec byla sice vyrobena a proběhly všechny nutné testy, ale po havárii raketoplánu Columbia v roce 2003 byl její start odložen a nakonec úplně zrušen. I přesto má Česká republika jedny z nejkomplexnějších výsledků experimentů růstu krystalů a výroby materiálů v beztížném stavu.

Další z pokusů, který provedl Vladimír Remek za asistence Gubareva, spadal již do medicinského bloku experimentů. Jednalo se o experiment Tepelná výměna-2. V rámci tohoto experimentu proběhlo porovnání výsledků měření tělesného tepla kosmonautů ze senzorů přístroje Katatermometr, umístěných na jejich těle v porovnání

Remek na palubě stanice Saljut 6

Remek na palubě stanice Saljut 6
Zdroj: http://mek.kosmo.cz/

se subjektivním pocitem kosmonauta, který pravidelně zapisoval, jak mu připadá, že je aktuálně prohřátý. Výsledky pak byly konfrontovány. Zjistilo se, že ve stavu beztíže vnímá člověk okolní teplotu poněkud jinak, než za běžných podmínek. Stav beztíže zapříčiňuje zmizení mikroskopické vrstvy jakéhosi miniaturního ochranného tepelného štítu, který zčásti izoluje kůži od přímého vlivu okolního prostředí, díky čemuž si kosmonauti hůře regulují své teplotní pocity. Jsou mnohem náchylnější na změny teplot a vnímají je obtížněji. Srdce navíc pumpuje do celého těla krev rovnoměrně, protože gravitace neznemožňuje její horší distribuci a tak kosmonauti pro pocit ideálního prohřátí potřebují o dva a až tři stupně méně tepla ve svém okolí. Na tento experiment navazoval pokus Kyslíkový režim, který měl pomocí přístroje Oxymetr měřit kyslíkové zásobování některých tkání. Konkrétně se jednalo o zásobování kůže na levém předloktí, kdy pomocí jehličky přístroje, mělo docházet k měření obsahu kyslíku. Po vybalení přístroje se ho však nepodařilo zpočátku zprovoznit. Později se přišlo na to, že technici při ukládání přístroje do interiéru lodi Sojuz omylem aktivovali napájení přístroje a ten se po nějakém čase sám vybil. Vladimír Remek s Gubarevem však dokázal pomocí několika monočlánků přístroj improvizovaně zprovoznit a ve zbývajícím čase provést alespoň část testů. Vzhledem k nedostatku času však nemohly být provedeny všechny experimenty a tak mnohaletá práce vědců z Československa zčásti přišla vniveč. Tento pokus mimo jiné sestavoval také MUDr. Josef Dvořák CSc., pracující na podobných experimentech už od roku 1945. Praktické sestavení přístroje proběhlo v brněnském biofyzikálním ústavu ČSAV doktorem Antonínem Vackem. Během předposledního dne letu přišel na řadu pokus Supos, který se skládal z obsáhlého dotazníku, zkoumajícího psychické a myšlenkové pocity kosmonauta po delším čase stráveném ve vesmíru. Tento prvotní výzkum pomocí dotazníků stál na počátku rozsáhlého výzkumu, který v roce 2010 a 2011 vyvrcholil praktickým pokusem Mars 500, při němž skupina šesti lidí simulovala po pět set dní let na Mars v pozemské uzavřené laboratoři. Na dotazník Supos později navázala sovětská věda a ve spolupráci s československými odborníky prováděla pokračování a rozšiřování tohoto výzkumu. Po rozpadu Sovětského svazu se do experimentování přidala Evropská kosmická agentura a právě díky této spolupráci se mohl uskutečnit zmíněný projekt Mars 500 a i na tomto projektu se podíleli Čeští vědci.

Experimenty na stanici Saljut 6 za přispění Remka ukončil pokus EXTINKCE, který sledoval světelnost hvězd, pozorovaných z okna stanice. Remek konkrétně studoval, jak se mění světelnost hvězd v průběhu jejich přechodu přes horní vrstvy atmosféry.

Krom experimentů se Vladimír Remek účastnil i několika video konferencí. První se uskutečnila druhý den pobytu na stanici a stala se všech médií v Československu i na celém světě. O letu Vladimíra Remka se veřejnost dozvěděla až při startu Sojuzu, kdy místní televize například neplánovaně přerušila program a vložila do vysílání přímý přenos. Doporučili mu, aby při přenosu mluvil Česky a tak se Čeština stala teprve třetím jazykem, který bylo kdy možné slyšet z vesmíru. Přenosů proběhlo ještě několik.

Remek se stejně jako celá posádka věnoval také pravidelnému cvičení. Ve stavu beztíže dochází k poměrně rychlé degradaci svalových hmot, způsobené absencí gravitace a minimální potřebě nějakého těžšího pohybu. Kosmonauti musí proto pravidelně cvičit, aby následný návrat na zemi do vlivu gravitace bylo pro ně snazší překonat. Vladimír Remek se stal také prvním kosmonautem, který ruským lékařům umožnil získat komplexní lékařské poznatky z jeho pobytu na stanici. Ruští kosmonauté totiž často neříkali celou pravdu a mnoho problémů spojených s pobytem ve stavu beztíže zamlčovali, protože se báli, že by se už podruhé nemuseli do vesmíru podívat. Vladimír Remek věděl, že do kosmu už podruhé nepoletí a tak byl v popisování svého zdravotního stavu upřímný. MUDr. Josef Dvořák CSc. později tvrdil, že toto byl zřejmě nejdůležitější vědecký poznatek celého letu, který sovětským i československým vědcům pomohl značně rozšířit znalosti o stavu zdraví při pobytu ve vesmíru.

Návratová kabina Sojuzu-28

Návratová kabina Sojuzu-28
Zdroj: http://upload.wikimedia.org/

Vladimír Remek a Alexej Gubarev přistáli v Kazachstánu po osmi dnech letu 10. března 1978 13:44:10 UTC. Na stanici pobyli celkem 6 dní, 16 hodin a 13 minut. Let Vladimíra Remka odstartoval následný široký program mezinárodní spolupráce. Pro československé vědce a vědecké instituce se stal vrcholem mnoha dlouhodobých výzkumů a přinesl široké poznatky mnoha vědním oborům, zejména medicíně a psychologii. Československo a jeho věda tím získalo jistou mezinárodní prestiž a Sovětský svaz další prvenství v kosmických závodech. Vladimír Remek později opět působil jako letec v armádě Československa, později jako podnikatel, politik a zástupce České republiky v Evropském parlamentu. Aktuálně je velvyslancem v Ruské federaci.

Zdroje informací:
PACNER, Karel, Kolumbové vesmíru. 2. díl, Souboj o stanice, Praha 2007
PACNER, Karel, Češi v kosmu, Praha 2011
JANKOVSKÝ, Igor, LORENCOVÁ, Ivana, 50 let kosmonautiky, Praha 2008

Zdroje obrázků:
http://files.leva-net.webnode.cz/200001283-2529c2623c/sssr3-2.jpg
https://kosmonautix.cz/wp-content/uploads/2017/06/2013/07/2013/05/remek.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/photo2/soyuz-28_2.jpg
http://mek.kosmo.cz/pil_lety/rusko/saljut/lk101.jpg
http://www.papirove-modely.cz/img/upload/modely/sojuz-28-1/20100329193957-72324-full.jpg
http://i.sme.sk/cdata/5/68/6883555/img-r591-r943-st.ir3-_t300.jpg
http://mek.kosmo.cz/pil_lety/rusko/sojuz/so-28/lk224.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/45/Reentry_Capsule_of_Soyuz_28.JPG

Print Friendly, PDF & Email

Kontaktujte autora: hlášení chyb, nepřesností, připomínky
Prosím čekejte...
Níže můžete zanechat svůj komentář.

24 komentářů ke článku “Vesmírné osudy 64. díl – Vladimír Remek”

  1. Honza napsal:

    cit: „Výcvikové středisko na Bajkonuru, obecně nazývané Hvězdné městečko, nemohlo pojmout pro adekvátní výcvik…“
    Takový nepodstatný technický detail. Hvězdné městečko není na Bajkonuru, ale asi 20 km severovýchodně od Moskvy (http://www.openstreetmap.org/?mlat=55.877222&mlon=38.113333&zoom=12#map=11/55.8718/38.0772)

  2. Mgr. Jaroslav Alois Bakule napsal:

    Pro mne je zajímavá informace, že generál Šatalov sdělil kandidátům, že o tom kdo poletí rozhodla Praha. Zatím se všude prezentovalo, že se Sověti zeptali Prahy, kdo má letět a soudruzi, ačkoli jeden z kandidátů byl synkem supersoudruha – velitele letectva a zřejmě i člena ÚV, odpověděli prý “ hrdinně “ : ten lepší.
    Jisté je, že oba kandidáti byli kovanými soudruhy kteří nedopustí ani stínu na “ rodnou stranu“ a tak se asi pravdu, proč Praha rozhodla aby letěl Remek, resp. že Sověti pravděpodobně navrhli Pelčáka se asi nikdy nedozvíme.
    Něco ovšem napovídá mimika nafocené “ záložní posádky“ na oficiální fotce ve srovnání se stejnou fotkou letové posádky , kde se první netváří jako druzí a druzí jako první. Z toho bych usoudil, že zásah Prahy přišel “ na poslední chvíli“, což musel být pro ty takto “ uzemněné“ šok a nebetyčná nespravedlnost a nelze se divit , že medikamentem se stala vodka.

  3. JR napsal:

    Díky za článek, super jako vždy. Dovolil bych si upozornit na reportáž ze seriálu Slavní neznámí, který běží na Stream.cz, kde taky publikujete. Je tam rozhovor s Oldřichem Pelčákem, myslím, že mezi řádky je vidět že ho nominace Remka stále trošku hryže…
    http://www.stream.cz/slavni-neznami/10002618-oldrich-pelcak-muz-ktery-mel-letet-do-vesmiru

  4. Kaa napsal:

    Nevím jak pro ostatní, ale pro mě, možná proto, jak čtu rychle a tudíž „po slovech“ a ne „po písmenech“, se některými gramatickými chybami zhoršuje čtivost – velké písmeno na začátku slova signalizuje určitý typ slova, zbytek slova mu neodpovídá, tak se musím zastavit ve čtení, přečíst příslušnou část pomalu… je to jako falešný tón v písničce, ruší to.
    Ale aby nebyla mýlka – u mě mají autoři za obsah taky 1***, čtu si tu nadšeně, věrně a moc si to užívám. Jste všichni moc šikovní. Pomoc nabízím právě proto, že mám pocit, že to má smysl – u stránek, které by mi nebyly tak sympatické, by mě něco podobného ani nenapadlo :o)

  5. Marie Manlová napsal:

    Co máte pořád s tou gramatikou, jestli vás to uklidní, jsem učitelka a nijak mi drobné chybičky nevadí, podotýkám drobné a zcela bezvýznamné….
    U mě mají autoři 1***

  6. Kaa napsal:

    Ještě prosím – česky, čeština, čeští vědci, českoslovenští rodiče, sovětský Sojuz, ruský jazyk jsou taky malá písmena.
    Už nějakou dobu (podobně dlouhou jako pravidelně s nadšením čtu Kritické momenty a Vesmírné osudy) uvažuju nad nabídkou – pokud to není v nějakém zoufalém časovém presu, chcete pomoct s korekturami? Nejsem sice profesionál, ale nadšený amatér ano :o) a podstatnou část gramatických chyb asi zachytím…

  7. pobo napsal:

    Mám radost, že došlo i na V. Remka. Přeci jen jsem v dětství kreslil rakety CCCP (máma má moje obrázky dodnes schované) a později „hltal“ jeho knihu o letu a netušil, že asi 7 km od baráku máme vystavený návratový modul.

    Když jsem tam byl asi před dvěma roky se synem a uviděl modul, skafandr atd., skončila tím pro mne další prohlídka výstavy…

    Jinak fotky s padákem jsem si udělat nemohl, protože tam padáky nebyly…

    Je pravdou, že kniha snad na každé stránce obsahuje „díky komunistické straně ČSSR“, což bylo i na mne v té době dost.

    http://www.mocr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/remkuv-navratovy-modul-sojuz-je-naskenovan-ve-3d-73294/

  8. Petr Hájek napsal:

    Děkuji za článek , podle mne osobní osobní názory ,úvahy a pohledy autora nejsou na škodu ,jinak jsem si mohl přečíst učebnici kdybych prahl po suchých “nezaujatých“ informacích.

  9. Roman napsal:

    Prima čtení, tam kde se článek točí kolem toho co je autorova srdeční záležitost – kosmický let a jeho náplň. Tam kde se pokouší dotknout dobových souvislostí je naopak zřejmé, že zde platí „hic sunt leones“.
    Označit Vladimíra Remka za „zvláštní osobnost“ a to navíc „těžko uchopitelnou“ je škodlivá relativizace skutečnosti. Aniž bych jeho vztah ke komunistické diktatuře hodnotil jako dobrý nebo špatný, a sám Remek se svou levicovostí netají, tyhle floskule škodí tomuhle serveru i jemu samotnému. Remek musel být schopný vojenský pilot (a tedy vzdělaný, inteligentní, zdatný…). Absolvování kosmického letu, potažmo v 70. létech, je výkon hodný obdivu a uznání. Zároveň byl synem komunistického prominenta a to se logicky podepsalo na jeho výchově a názorech. Není tedy těžko uchopitelnou zvláštní osobností, ale člověk s jasně vyhraněnými názory a postoji. Nemusí se nám líbit, ale nemělo by nám to bránit v nezaujatém hodnocení jeho letu i Remka samotného.
    K tomu zároveň nepotřebujeme „dostatečný odstup“ (to je další nepříjemně relativizující fráze). Představa, že čím dále jsem od historické události, tím objektivněji na ni nahlížím v praxi nefunguje. I výzkum vlády Julia Caesara bude vždy poznamenán osobností vědce. Jeho názory, výchovou, původem i prostými lidskými sympatiemi. Pokud je hodnotitel dostatečně kvalitní osobnost a odborník, dokáže hodnotit střízlivě a objektivně i události ze včerejška.
    A Vladimír Remek jako vrchol ozařující českou vědu? To snad ani ne. Vždyť ani neměl akademický titul, pokud vím nikdy nebádal a nepublikoval. Komu čest, tomu čest. Ale po zásluze…
    A jedna historická nepřesnost. Sovětský Svaz, potažmo Brežněv, svým koloniím nic nenavrhoval. Tedy pokud za návrh nepovažujeme to, čemu do don Corleone v Kmotrovi říká „návrh, který se neodmítá“… Sovětské satelity tenkrát dostaly příkaz připravit seznamy kandidátů pro kosmické lety, které měly propagandisticky vytěžit projekt ASTP. Bezpochyby to bylo jedno z mála příjemných nařízení Moskvy a my dnes můžeme být na naši účast v tomto programu právem pyšni.

    • Lukáš Houška Redakce napsal:

      Upřímně řečeno, poté, co jsem přečetl váš komentář, tak jsem měl chuť přestat pro Kosmonautix psát. Ve chvíli, kdy čtenáři vyžadují, abychom papouškovali obecné závěry, které jsou aktuálně uznávány, nebo čistě vědecky opakovali řečená data, tak to není místo pro mě. Kosmonautix má výhodu v tom, že je to vědecky-popularizační web,. kde je dovoleno autorům, aby vyjádřili i svůj pohled na věc. Vlastně si myslím, že to, že autoři mohou být méně politicky korektní a více osobní je možná to nejlepší, co ksomonautix může nabídnout. Neženeme se za senzacemi a nechceme šokovat, ale nechceme ani abychom byli plytký a naprosto korektní. To nikomu nic nedá. Já chápu, co vám vadí, ale stojím si za tím, že tak jak jsem to napsal, tak i chci, aby to tam bylo.
      Nicméně děkuji, že máte Kosmonautix natolik rád, že jste ochoten se ozvat, když se vám něco nelíbí. Snad vám ostatní autoři budou lépe hrát do noty.

      • Roman napsal:

        Od psaní Vás v žádném případě nechci odrazovat, to by byla škoda.
        Šlo mi právě o to vyjádření třeba Vašeho názoru na osobnost Vladimíra Remka. Vy jej hodnotíte jako zvláštní a neuchopitelnou osobnost, což (a to lze říct obecně, ne jako osobní názor) není. Sympatizuje s levicovou či socialistickou ideologii. To je fakt, ne hodnocení. Za názor bych pak považoval buď sympatie (celý život si stál za svým) nebo odsouzení („komouš“…). Relativizování jeho životního postoje neprospívá ani jemu samotnému a ani p.Remek to sám nedělá (stačí se podívat na jeho web).
        Pokud se vás dotkl můj názor na Remka ozařujícího českou vědu, snad jsem jej neformuloval až tak ostře či neurvale.
        Rozhodně v psaní pokračujte. Vaše schopnost zmapovat dosahy a souvislosti Remkových pokusů až k letům STS či „marsovským“ experimentům je obdivuhodná a konkrétně pro mě poučná.
        Je zřejmé, že jste můj komentář vzal jako kritiku a navíc dost osobně. V tom případě bych rád, aby se zde naplnilo heslo „co mě nezabije, to mě posílí“. A vy jste přece přežil…
        Hodně sil do další práce!

      • Lukáš Houška Redakce napsal:

        Děkuji, že jste rozvedl své vyjádření. Abych to uvedl na pravou míru. Vypadalo to tak, že jste kritizoval to, že jsem do textu o životě Remka vložil vlastní názor, nebo jeho náznak a uznávám, že jsem jej mohl klidně i rozvinout, ne jen naznačit. A že vám vadí právě to vkládání osobních názorů autora. To by mě docela mrzelo a byl bych nerad, kdyby se šlo směrem naprosté korektnosti. Proto má reakce, která skutečně sklouzla do osobní roviny, protože to by mi opravdu vadilo.
        A rozhodně mi nevadí kritika, naopak, jsem rád, jak už je vidět z předešlých komentářů, když někdo řekne něco, co článek doplní, nebo opraví tak, aby to bylo fakticky správně. A zvykl jsem si, že zde čtou články lidé, kteří daným věcem opravdu rozumí a jejich názory jsou velice cenné a jsem rád, že obětují svůj čas a napíšou svůj komentář. To umožňuje články stále vylepšovat a dovést k lepší kvalitě.
        Nicméně děkuji za upřesnění a přečtení. Zatím hezký den.

    • Tomáš Kohout Redakce napsal:

      Pokud je mi známo, Lukáš jako historik se několik let intenzivně věnoval právě historii české kosmonautiky. Šel přímo ke zdrojům. Osobně získával informace od lidí kteří dějiny české kosmonautiky tvořili, včetně Vladimíra Remka. Čili si ta svá tvrzení nevycucal z prstu, ale stojí za nimi roky práce.

    • Dušan Majer Administrátor napsal:

      Dobrý den,
      dovolte mi, abych se k tomuto tématu vyjádřil i já z pozice šéfredaktora portálu kosmonautix.cz.
      Existují témata, která rozproudí emoce více, než jiné. Z vlastní zkušenosti vím, že jsou to například články o armádních družicích. Vladimír Remek do této kategorie patří také. Je to tím, že ho lidé znají lépe, než americké či ruské kosmonauty – mnozí si na jeho let i osobně pamatují. Navíc je tu jeho politická kariéra, která (ať chceme, nebo ne) výrazně formuje postoje veřejnosti vůči jeho osobě. Ať už by tedy článek o Remkovi sepsal kdokoliv, tak by se v komentářích začaly objevovat nesouhlasné názory. Jedině snad pokud bychom se omezili na suchý souhrn čísel bez jakéhokoliv náznaku emocí. Pak je ovšem otázkou, zda by byl takový článek čtivý.
      Na našem portálu se snažíme dávat autorům tvůrčí svobodu – jak tématicky, tak obsahově. Nejsme nikým sponzorování, nikdo nám neříká o čem se má, nebo nemá psát. Můžeme si tedy dovolit prezentovat i osobní názory.
      Vše má ale samozřejmě své meze – autoři pochopitelně nesmí popírat všeobecně známá historická fakta – například tvrdit, že koncentrační tábory za 2. světové války neexistovaly a navíc musí historické pozadí článků tvořit jen část jejich děl. Hlavní pozornost má být vždy soustředěna na kosmonautiku a nikoliv na politiku. Ostatně jsme web o kosmonautice.
      Zastávám názor, že Lukáš Houška ve svém článku neporušil žádné z našich výše vypsaných interních pravidel a pouze prezentoval svůj osobní pohled na celou problematiku.
      Přesto jsem rád, že jste se ozval. Váš názor chápu a jsem rád, že Vám záleží na našem portálu, který zřejmě navštěvujete pravidelně. Doufám, že tomu tak bude i nadále.

      • Roman napsal:

        Uff. Moje reakce nebyla opravdu míněna nijak ostře. S politickými názory p.Remka sice nesouzním, ale váš blog je pro mě o kosmonautice ne o politice. A s osobou Vladimíra Remka – kosmonauta nemám nejmenší problém a jeho let mě těší.
        Nekritizuji názory p.Houšky. Ani osobu Vladimíra Remka. Chtěl jsem říct, že pokud se autor dotkne jeho přesvědčení (a tak jsem pochopil první odstavec), měl by se vyjádřit jasně.
        Např.: Remek, nepochybně ovlivněn výchovou a prostředím ve kterém vyrůstal, je přesvědčeným komunistou. Své názory nezměnil ani po listopadu 89. Z KSČ nevystoupil jako oportunista, ale protože mu to nařizoval zákon o službě v armádě. Rozhodně mu tedy nejde vyčítat, že by se dokázal ohnout podle toho, co je pro něj výhodné…
        Obdobně je to i s tím „nedostatečným odstupem“.

        Zkuste prosím brát mou reakci jako věcnou připomínku. Netroufal bych si komentovat věcnou správnost popisu experimentu Oxymetr. K té „osobnostní charakteristice“ si poznámku dovolím.
        Ještě jednou vám přeju hodně elánu!

  10. Honza napsal:

    Cit: „První se uskutečnila druhý den pobytu na stanici a stala se velkým překvapením pro obyvatelstvo v Československu i na celém světě. O letu Vladimíra Remka veřejnost nevěděla a tak první živý přenos ze stanice byl také první informací o jeho letu.“
    Sorry, ale toto je kravina. Jak je v článku uvedeno, o startu sovětských lodí se svět dozvěděl, pokud se start povedl a loď se dostala na oběžnou dráhu. Pro starty v programu Interkosmos se toto změnilo. Československá televize ze startu vysílala přímý přenos (byť se jednalo o programovou změnu, v televizním programu pochopitelně nebyla). Start sledovali lidi na odpoledních směnách v továrnách, při odpoledním vyučování ve školách byla přerušena výuka a všichni se dívali na televizi. Start Vl.Remka se stal tématem číslo jedna ve všech tehdejších novinách, televizi i rozhlase.

    • Lukáš Houška Redakce napsal:

      Dobrý den,

      Díky za doplňující informace, nejsem teď doma, ale mám pocit, že se rozchází s informacemi, které byly v publikaci pana Pacnera: Češi v kosmu. Nicméně já dohledal i to, co říkáte vy. Takže jsem pasáž upravil, zřejmě budete pamětník, že.
      Díky za přečtení.

      • Honza napsal:

        😀 Ano, na tento den si velice dobře pamatuju. Během přestávkové „bitvy“ jsem si o lavici málem vyrazil zuby, proto mě učitel s krvácející dásní poslal domů. Zatímco spolužáci pokračovali v odpoledním vyučování, já doma sednul k televizi, kde zrovna běžel přímý přenos (cca 15 minut před startem), rozhovory odborníků, komentáře atd. Říkal jsem si, jaké mám s tou rozbitou hubou vlastně štěstí, že jsem viděl, co ostatní spolužáci ne. Druhý den ve škole jsem se ale dozvěděl, že přerušili vyučování a všichni se cpali v jedné třídě, kde byla televize a sledovali to taky.

      • Lukáš Houška Redakce napsal:

        🙂 Tak za tuhle historku děkuji. Relevantnější zdroj snad ani nemůže být.

  11. Milan Halousek napsal:

    Výborné!
    Jen chci upozornit – čtvrtý z kandidátů byl Michal Vondroušek (nikoliv Vondrušek)!
    A upravte psaní velkých (tedy spíše malých) písmen v textu – v českém prostředí se píše Německá demokratická republika s malými písmeny (nikoliv Německá Demokratická Republika) nebo „znalost Ruštiny“ by mělo být „znalost ruštiny“ – a je to tam ještě vícekrát.
    Milan H.

  12. Tomáš Kohout Redakce napsal:

    Velká pochvala za popisy experimentů. Česká věda umí chytat příležitosti za pačesy a tenkrát je chytla opravdu pořádně nejen ve využití času kosmonauta, ale i v dalších projektech Interkosmosu.

    Ještě k tomu důvodu výběru Vladimíra Remka. Jako prvního kosmonauta, který není ani Američan ani Rus, ho hodlali tuzemští politici řádně využít. Proto potřebovali člověka, který disponuje i schopnostmi pro následnou práci diplomatickou. Tam byl Remek jasný favorit, což ostatně dokládá i jeho následná kariéra.

    • Lukáš Houška Redakce napsal:

      Díky za tento dodatek. Ono vůbec vše kolem výběru, dobových tahanic i přednostech Remka by vydaly na samostatný článek. Já jsem se tomu vyhnul trochu záměrně, protože nemám k tomuto muži úplně nezaujatý postoj a nechtěl jsem svými osobními závěry otravovat čtenáře. Nicméně kvality Remka i přes vše byly výborné a pravdou je, že tahle debata o tom, zda to měl být právě on už je stejně poněkud vyčpělá. Myslím si, že to, co to přineslo vědě, to všechno přebijí a ostatně máme alespoň stále zajímavý dobový náhled. 🙂

Napište komentář k Lukáš Houška

Chcete-li přidat komentář, musíte se přihlásit.