Námořní základna Pensacola má ve výcviku pilotů dlouhou tradici. Vznikla v roce 1914 a stala se obřím centrem leteckého výcviku a legendární líhní špičkových pilotů. Za prvních čtyřicet let fungování její brány opustilo přes 55 000 novopečených aviatiků a nyní, v červnu 1953, se měl k houfu zelenáčů přidat i John Watts Young. Jenže tady byl malý detail: torpédoborec USS Laws, na kterém se momentálně nacházel, měl do přístavu v San Diegu namířeno až za několik měsíců. Young si ale rychle poradil – přece v Koreji neuvízne teď, když se mu měl splnit dávný sen o létání! Jedním námořním letounem na základnu Cubi Point na Filipínách, druhým vojenským letadlem pak do San Francisca. Odtud už se mohl domů, do Orlanda dostat mnohem snadněji. V Orlandu se po dlouhé době setkal se svým otcem, který byl určitě na svého syna hrdý – koneckonců John kráčel v jeho námořnických šlépějích. Z Orlanda je to do Pensacoly asi 750 kilometrů, a ty bez problémů zvládla stará Fordka Johnova otce. V červnu 1953 konečně prošel John Young branami Naval Air Station Pensacola. Kariéra, která měla trvat 51 let, se právě rozběhla…

John Young – takový normální mimozemšťan (2/9)

Od „hodin“ k rekordům

Jako na každého nováčka, i na Johna Younga čekaly náročné měsíce teoretického výcviku, během kterých musel prokázat své znalosti z navigace, konstrukce letounů, radiové komunikace, meteorologie a podobně. Pro kadety, kteří měli za sebou tůru na moři a navíc měli vzdělání v technických oborech, bylo toto první stadium ne-li přímo formální, pak tedy minimálně triviální. Pak přišel dlouho očekávaný letecký výcvik.
John se na létání díval se směsicí očekávání a lehkých obav. Už kdysi na střední škole jednou letěl letadlem – byl to vyhlídkový let malým strojem PT-19. Dostal tehdy od pilota dovolení vyzkoušet řídicí páku a pedály a podle svých slov „…jsem se jich jen dotknul a byl jsem k smrti vyděšený. Byla to ale rozhodně dobrá zábava!“ Nyní tedy musel prokázat své vlohy k činnosti, pro kterou člověk není takříkajíc stvořen a musí potlačit své odvěké návyky.

První krůčky ve vzduchu coby námořní pilot podniknul v kokpitu obludy jménem SNJ-2 Texan, standardního stroje pro výcvik leteckých nováčků US Navy. Naštěstí se ukázalo, je John má potřebné vlohy a po několika měsících základního výcviku mohl poprvé samostatně vzlétnout z jedné z travnatých ploch, které byly v okolí Pensacoly k tomuto účel využívány. Ovšem jeho první sólo nebylo tak přímočaré, jak by si mladý kadet přál. Brzda na levém kole jeho SNJ fungovala špatně. A během výběhu po prvním přistání dostal Young hodiny! Naštěstí byl letoun očím instruktora zrovna skryt za terénní vlnou, proto si ničeho nevšiml. Letoun byl také nepoškozen, takže Young toho dne letěl samostatně ještě pětkrát a do zápisníku letů si mohl napsat první desítky minut sólových letů. Kdyby jen věděl, kolik jich bude mít, než se s profesionálním létáním rozloučí!
Neustále však přicházely nové a neočekávané zážitky. Nyní, když měl před složením zkoušek v přistání na letadlovou loď, čekal John, že bude následovat výcvik na proudových strojích. To by ovšem nebyl on, pro něj měl osud, zdá se, vždy nějakou odbočku navíc. Tentokrát se jednalo o testy námořnictva, během kterých se zjišťovalo, kolik hodin na letounech s pevným křídlem bylo třeba předtím, než může kadet začít s výcvikem na vrtulnících. A John Young s devadesáti hodinami na Texanu byl jedním z vhodných kandidátů. Na oplátku dostal slib, že jakmile skončí s výcvikem na vrtulnících, bez prodlení bude moci podstoupit výcvik na proudových letounech.

„Proč ne,“ řekl si John a v listopadu 1953 začal výcvik na strojích s rotujícím křídlem, jak se vrtulníkům odborně říká. Výcvik probíhal na typu HTL-5, což byla námořní obdoba Bellu-47 (známého ze seriálu MASH) a HUP-2, stroji s tandemovým rotorem.

A právě na HUP-2, výrobku firmy Piasecki, zažil John jednu nepříjemnou příhodu. Během jednoho letu zjistil John, že ať zvedá páku „kolektivu (která ovládá náklon všech listů současně a tím zvyšuje nebo snižuje výkon rotoru)“ jak chce, není schopen stroj udržet v horizontu. Přes fakt, že byl na floridské poměry chladný den, Young rychle vyloučil možnou námrazu. Po přistání na letišti Crestwood, kam vrtulník s vypětím všech sil dotáhnul, John málem padl do mdlob: ukázalo se, že mechanik si v ocasní části stroje před letem  četl sešit komiksů a poté tam sešit zapomněl, aby jeho listy nasál karburátor!
V lednu 1954 se s přibližně šedesáti nalétanými hodinami stal John Young kvalifikovaným vrtulníkovým pilotem US Navy a vlastníkem příslušného průkazu s číslem 1870. Přes všechnu zábavu, které si na helikoptérách užil, se už nemohl dočkat pořádné rychlosti a výšky v letounu s pevnými křídly. A námořnictvo slib skutečně splnilo –

Young putoval zpět k tradičním letounům. V červnu konečně složil zkoušky na letadlové lodi, když provedl šest úspěšných přistání. Na konci měsíce zamířil na základnu Corpus Cristi do Texasu – jeho základní výcvik byl u konce, teď byl čas na pokročilý výcvik a proudové stroje. Po nezbytné přípravě na strojích T-28 a F6F se John konečně mohl vyšplhat do kabiny TV-2, což byla navalizovaná verze proslulého F-80 Shooting Star. Pocit z výkonu tohoto raného tryskáče byl pro Johna nezapomenutelným zážitkem. Po půl roce měl kurikulum pokročilého výcviku za sebou. V prosinci 1954 se na jeho hrudi blyštěla zlatá pilotní křidélka a před ním byly nové výzvy, tentokrát už u skutečné bojové jednotky.
Na počátku ledna 1955 se na základně Cecil Field u Jacksonville na Floridě objevil novopečený poručík John Young, aby se hlásil ke své nové mateřské peruti VF-103. Jednotka měla ve výzbroji relativně nové stroje Grumman F9F-6 Cougar. Cougar byl téměř k nepoznání vylepšeným typem F9F Panther, mimo jiné s novým šípovitým křídlem a výkonnějším motorem. Přeškolení na nový stroj přineslo Youngovi zdravý respekt k tomuto, ve své době špičkovému, letounu. Nejprve bylo nutné ovládnout teoretickou a materiální část, nastudovat tabulky, schémata a diagramy a pak se pustit do osahávání charakteristik letounu přímo ve vzduchu. Nejobtížnější částí výcviku bylo samozřejmě přistávání na palubě letadlové lodi – trefit se sedmitunovým strojem na zdánlivě malinkou plochu v rychlosti několik set kilometrů v hodině, to chce nervy z oceli! V létě 1955 proto strávila jednotka několik týdnů na základně Guantánamo, kde se John a ostatní nováčci u peruti kvalifikovali v přistání na palubu USS Lake Champlain, zakotvenou u pobřeží.

A právě během onoho léta se Johnu Youngovi přihodila nečekaná věc. Nikoli ve vzduchu, ale pohříchu na zemi. Ve svém nynějším působišti v Jacksonville totiž potkal jistou Barbaru Wincent White. Do extrovertní brunety s krásnou tvářičkou narazil na jakémsi večírku, a jak se Barbara posléze v jednom z rozhovorů vyjádřila: „…musel to být jeden z těch výjimečných okamžiků, kdy jsem zticha, protože jsem ho tehdy okamžitě nezastrašila.“ Pár k sobě okamžitě pocítil nikoli nevýznamné sympatie, které vyvrcholily o půl roku později, když se 1. prosince stala z Barbary paní Youngová.
V lednu 1956 pak Young a jeho kolegové z VF-103 začali trénovat činnost, která je vrcholem veškerého leteckého umění- přistávání na palubě letadlové lodi v noci. Když k tomu připočteme ještě relativní novinku, tedy výcvik v tankování za letu, byl John až po uši zabořen do práce. Už tehdy si mohla Barbara vyzkoušet, jak budou probíhat následující dekády: víceméně bez přítomnosti hlavy rodiny. Ale Barbara to zatím brala s humorem. „S Johnem alespoň víte, v jaké pozici se nacházíte. Většinou to bývá v nějakém tmavém koutě se spálenou pojistkou v ruce.“ Tímto verbálním šťouchancem dávala Barbara najevo, že její manžel zrovna neholduje domácím pracím a víceméně vše nechává na bedrech své drahé polovičky. Záhy však měla Barbara pocítit Johnovu absenci ještě palčivěji- VF-103 se chystala vyplout na moře.
V průběhu srpna 1956 Young a ostatní členové VF-103 dostali rozkaz přelétnout své stroje na palubu USS Coral Sea a celá 6. flotila byla začleněna do svazku s označením 10th Air Group. Cíl byl dán jasně: Středomoří. Egyptský prezident Násir měsíc předtím znárodnil Suezský průplav a to vyvolalo ve světě vlnu napětí. Young a jeho kolegové se do přímé akce nedostali, zato mohli navštívit mnohá zajímavá místa v Evropě- například Janov, Neapol, Atény nebo Istanbul. Nedostatek bojových akcí ovšem neznamenal zároveň nedostatek létání – na konci listopadu si mohl Young připsat jubilejní sté přistání na palubě letadlové lodi a do ledna 1957 toto číslo vzrostlo na 134.

11. února 1957 skončila plavba USS Coral Sea zakotvením u mola ve virginském Norfolku. Ještě před zakotvením se žokejové z VF-103 s lodí rozloučili a odlétli na svou domovskou základnu Cecil Field. Nebyl ale čas na odpočinek. Čekaly je opět vzrušující časy. Jednotka VF-103 se totiž měla stát jednou z prvních v US Navy, která měla začít pužívat nejnovější výkřik techniky, letoun Vought F8U-1 Crusader, první nadzvukový palubní letoun. Přeškolení proběhlo v srpnu a hned při prvním letu měl Young o zábavu postaráno. Během stoupání ve výšce 14 000 ft. (4,2 km) a při rychlosti kolem 550kts (asi 1000 km/h) se ozvala rána a překryt kabiny se odporoučel do prázdnoty! John se nenechal vyvést z míry, zpomalil a Crusadera bezpečně dovedl na přistání.
Už v červenci se ale konalo také přeškolení v osobním životě – John se chtě nechtě musel přeškolit z prostého manžela na otce. Manželům Youngovým se narodila dcera Sandy. Ani její příchod na svět však nemohl zvrátit běh světodějných událostí a tím méně běh Johnovy kariéry.
2. září 1958 zamířila VF-103 se svými novými letouny opět na palubu letadlové lodi, tentokrát jí byla USS Forrestal. Cílem plavby bylo další kritické místo ve Středozemí, Libanon. Plavba probíhala, na rozdíl od značné nervozity Suezské krize, velmi mírumilovně. Zpestřením byly letecké přehlídky pro nejrůznější potentáty, a posádka Forrestalu se mohla pokochat krásami Neapole, Cannes nebo Marseille. Pro Johna Younga se však blížila velká změna. V kapse jej hřál rozkaz k přemístění do Marylandu.
U.S. Naval Test Pilot School v marylandském Patuxentu byla a je velmi ctěnou organizací. Každý rok si vybírá několik desítek nejslibnějších pilotů námořnictva, aby je přetavila v naprostou elitu – testovací letce. Pro rok 1959 se jednalo zhruba o pět desítek mužů. Pozvánka do této školy se neodmítá – snad krom angažmá u legendární akrobatické skupiny Blue Angels neexistuje prestižnější post. A navíc – NTPS nepřijímá přihlášky dobrovolníků, škola sama si vybírá perspektivní kádry.
1. února 1959 se v Neapoli John Young rozloučil se svými kolegy od VF-103 a přes Maroko zamířil domů. Tam jej čekala rodina s novým přírůstkem, synem Johnem, který se narodil před necelým měsícem. Rodinu Youngových nyní čekala horečná činnost – prodat dům, zabalit veškerý majetek, dorazit do Marylandu, koupit nový dům a začít se zabydlovat. John starší byl nyní v sedmém nebi – základnu „Pax River“ měl 10 mil od svých domovních dveří!
Class 23, jak zněl název kurzu, jehož byl John frekventantem, začal svou výuku ještě během února. Extrémně náročné pracovní dny začínaly vždy v 8:10 na učebně, pokračovaly létáním na nejrůznějších typech letounů a končily analýzami a psaním závěrů a prezentací velmi, velmi pozdě večer. Výjimkou nebyla ani práce o svátcích a víkendech, což nepřinášelo kladné ohlasy manželek a dětí. Nejlepší řešení vynalezl o rok dříve jistý Jim Lovell – letecká helma, vycpaná hadry, perfektně tlumila lomoz hrajících si dětí i lamentování manželky.
Zda John Young dobrodiní tohoto vynálezu využil – to se zjistit nepodařilo, faktem však je, že když kolektiv Class 23 v červenci toho roku graduoval, John byl druhým nejlepším absolventem ve své třídě. Jaké však bylo jeho zklamání, když nebyl přidělen do oddělení „Flight Test“, nejprestižnějšímu oddělení zkušebního střediska v Pax River, nýbrž do sekce „Armament Test“, tedy sekce, která se zabývala výzbrojí a výstrojí letounů. „V Armament Test můžeš být vedoucím pilotem zbraňových zkoušek F-4 Phantom,“ bylo mu řečeno. Phantom byl novým trumfem námořnictva, těžkým stíhacím letounem nové generace. „Kdy má Phantom dorazit?“, zeptal se nadřízeného Young. „Příští rok.“ „Jenže Phantom má být stíhačem pro každé počasí a já mám výcvik jen pro den (myšlen výcvik pro dobré počasí v noci – pozn. aut.).“ „Tak to budeš potřebovat kapku dalšího výcviku“, zněla odpověď a v lednu 1960 se Young ocitnul na základně Key West, kde cvičil v létání za ztížených podmínek podle radaru.
V květnu konečně dorazil nový stroj. Phantom se ukázal být fantastickým letounem a přes počáteční problémy s ne zcela uspokojivým dílenským zpracováním přirostl Johnu Youngovi a mnoha desítkám, možná i stovkám pilotů, k srdci. Manažerem zkoušek F-4 se stal Jim Lovell. Young měl za úkol testovat nový zbraňový systém, jehož srdcem byl počítač, spojený s výkonným radarem. Létání přinášelo mnoho zajímavých zkušeností, jako třeba jeden test, během něhož Young s Phantomem letěl na vstřícném kurzu s jiným kolegou v Crusaderu, aby mohli provést simulovaný odpal raket z přední polosféry. Ten den tento test provedli devětkrát, přičemž rychlost jejich sbližování byla kolem M3, tedy trojnásobek rychlosti zvuku! Záhy obdržel Young depeši od velitele námořních operací, aby si podobné testy pro příště ušetřili, protože obyvatelé okolí Chesapeake Bay si stěžovali na sonické třesky. A možná v tom bylo i něco jiného. Je pravda, že při daných rychlostech a rozestupu přibližně 700 metrů neexistoval naprosto žádný prostor pro chybu…
Souběžně se vzrušujícím programem zkoušek Phantomu se rozběhl také pilotovaný program kosmických letů. John si samozřejmě byl vědom toho, co se děje, zatím však byl spokojen se svou kariérou. Nicméně historický Kennedyho proslov, ve kterém prezident vyzval Ameriku k letu na Měsíc a zpět, sledoval pozorně na malé obrazovce televizoru v místnosti posádek Naval Air Test Center na Floridě.. Se svým typickým humorem později poznamenal: „Říkal jsem si, že vrátit se bezpečně z Měsíce zpět zní jak dobrý nápad…“
V listopadu 1961 byly testy Phantomu hotovy a Jim Lovell začal psát závěrečnou zprávu. Jenže pak byl převelen a místo něj zprávu dopsal John. V té době se velení testovacího střediska v Pax River rozhodlo demonstrovat fenomenální výkony Phantomu prostřednictvím pokusu o světové rekordy ve stoupavosti. Projekt „High Jump“ měl probíhat na základnách v Brunswicku a Point Mugu v Kalifornii. Celkem měli lety provádět čtyři piloti, mezi nimi i John Young. 21. února 1962 odstartoval z ranveje v Brunswicku a za 33,5 sekund už byl ve výšce 3000 metrů! K tomuto času byla přidána ještě sekunda jako 95% kompenzace pro možnou odchylku pozemního sledovacího vybavení, nicméně závratná jízda na „odstrojeném“ F4H-1 nebyla ani tak létání, jako spíš „jízda na raketě.“

Postupně díky Phantomu Youngovi kolegové z rekordního týmu překonali rekordy stoupání do výšky 6, 9, 12, 15 a 20 km. A 30. dubna startoval John ze základny Point Mugu, aby se za 227,6 sekund dostal do výšky 25 kilometrů! Oficiálně po započtení 95% tolerance rekord činil 230,4 sekundy. Necelé čtyři minuty do výšky, odkud již lze sledovat náznak zakřivení Země, to je rozhodně úžasná jízda!
Týden po návratu z Point Mugu obdržel Young rozkazy, které jej přiřazovaly k jednotce VF-53 na základně Miramar u San Diega. Jenže John měl jiné plány. Den před svým prvním rekordním letem sledoval stejně jako miliony dalších Američanů misi Johna Glenna. Nadšení a euforie jej však neopustily ani poté, co vypnul televizní přijímač. Začal přemýšlet o tom, co vlastně kosmický program pro USA znamená. Začal dokonce přesvědčovat ostatní zkušební piloty, aby se přihlásili do oddílu astronautů.
Před pár dny, 18. dubna, totiž přišlo oznámení NASA o novém náboru astronautů. Když si John přečetl všechna kritéria, zjistil, že vyhovuje ve všech požadavcích. Bez váhání odeslal svou přihlášku a pak se vrátil k práci ve své jednotce VF-53, která se v průběhu jara přejmenovala na VF-143. Zastával zde funkci důstojníka údržby, ovšem tento post neměl dlouhého trvání. 31. července začal Youngovi pekelný týden na základně Brooks, kde lékaři zkoumali každý aspekt jeho fyzické schránky a psýchy, který byl následován pohovory v Houstonu. A pak nastalo dlouhé čekání.
John se vrátil ke své jednotce a v průběhu času myšlenky na výsledek výběru téměř vytěsnil. Když tedy v pátek 14. září 1962 zazvonil v jeho kanceláři telefon, nepřikládal zvonění žádný význam. Tedy až do okamžiku, kdy se na druhém konci linky ozvalo: „Ahoj Johne, tady Deke! Máš pořád zájem o oddíl astronautů?“

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:SNJ_Texans_at_Corry_Field_1948.jpeg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:SNJ-2_at_NAS_Pensacola_1942.jpeg

http://letectvi.wz.cz/usa/bell47/b47_7.jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:HUP-2_HTU-1_200hrs_NAN12-56.jpg

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:F9F-6_VF-73_on_USS_Hornet_(CVA-12)_1955.jpg

http://www.johnwyoung.org/bio/enlarge-bio/jyplane2.htm

http://www.johnwyoung.org/bio/enlarge-bio/images-en-bio/d4c-8498.jpg (kredit: Boeing)